Kostkový cukr nevznikl v Dačicích jako patent a nebyl to ani cukr. Co se tam doopravdy stalo

Kostka cukru se v Dačicích nevynalezla proto, že by tam někdo chtěl osladit čaj elegantněji, ale proto, že se ředitelova žena při sekání cukrové homole zranila. Tolik alespoň říká místní tradice. Doložitelné je něco jiného a v lecčems zajímavějšího: nešlo o patent, kostka nebyla krychle, dačická rafinerie vůbec nezpracovávala řepu a vynálezce na svém nápadu nezbohatl. Následující text prochází, co se o dačickém prvenství dá skutečně doložit a kde tradovaný příběh končí.

Co se v Dačicích doopravdy stalo

• Vynalezl se tvar, ne cukr. Cukr z řepy izoloval Marggraf už v roce 1747.
• Jakub Kryštof Rad se narodil ve švýcarském Rheinfeldenu a zemřel ve Vídni, Čech nebyl.
• Císařské privilegium bylo uděleno 23. ledna 1843 a platilo pět let, nešlo o patent.
• Německý patentový úřad uvádí rozměry první kostky 16 krát 16 krát 11 milimetrů, tedy kvádr.
• Rad privilegium prodal rafinerii už v říjnu 1843 a z Dačic odešel v roce 1846.
• Rafinerie zanikla v roce 1852 a Radovo autorství se prokazovalo znovu až ve 30. letech 20. století.
• Dnešní kostky nestojí na Radově postupu, ale na odstředivkovém postupu Eugena Langena.

Kdo byl Jakub Kryštof Rad

Rakouský biografický lexikon ho vede jako rakouského podnikatele švýcarského původu. Narodil se 25. března 1799 v Rheinfeldenu ve Švýcarsku, dětství a mládí prožil ve Vídni a zemřel tam 13. října 1871. Do Dačic přišel na jaře 1840 jako nový ředitel tamní cukerní rafinerie a řídil ji šest let, do roku 1846. Šest let je z celého jeho života krátká epizoda, a přesto je to jediné období, kvůli kterému se jeho jméno dodnes připomíná.

Co dělal před Dačicemi a po nich

Po odchodu z Dačic byl v letech 1846 až 1849 tajemníkem obchodní komory ve Vídni. Od roku 1849 pracoval ve státní službě na vlastním optickém telegrafním systému podél istrijského pobřeží, který se ale nikdy nepostavil, a kolem roku 1853 ze státní služby odešel. Od roku 1863 byl generálním tajemníkem spolku pro řepný cukrovarnický průmysl. Německý patentový úřad ten neúspěšný telegraf ve svém přehledu vynálezů zmiňuje také, což o Radovi leccos vypovídá: kostka nebyla jeho jediný nápad, jen jediný, který vyšel.

Jedna věc, kterou se ověřit nedaří

U Radova vzdělání se prameny rozcházejí a nedá se to sjednotit. Rakouský biografický lexikon o něm píše jako o vyučeném kupci, německý patentový úřad jako o drogistovi a anglicky psané zdroje jako o lékaři. Protože se ani dva nezávislé prameny neshodnou, v tomto textu jeho vzdělání neuvádíme.

Cukr před kostkou: homole, sekáček a kleště

Aby dávalo smysl, proč byl tvar sám o sobě vynálezem, je potřeba vědět, jak se cukr do té doby prodával. Rafinovaný cukr měl podobu homole, tedy komolého rotačního kužele o výšce zhruba třiceti centimetrů. Cukerná hmota se nalila do formy a schla asi osm dnů, přičemž zbytek šťávy odkapával do podstavených hrnců. Výsledkem byl tvrdý kus, který se špatně balil, špatně převážel a při manipulaci se drolil.

Nářadí, které patřilo do každé domácnosti

Homole se v kuchyni dělila ručně. Používal se sekáček na nařezávání a štípací kleště na dělení na menší kusy. Německý patentový úřad popisuje totéž nezávisle na českých zdrojích: homole byly tvrdé jako kámen a k jejich dělení sloužilo kladívko, kleště a drtič cukru. Dačické muzeum dnes návštěvníkům kleště nechává vyzkoušet, což je asi nejnázornější způsob, jak pochopit, proč o tom někdo přemýšlel.

Druhá výhoda, na kterou se zapomíná

Bezpečnost byla jen polovina věci. Druhá polovina je obchodní: kostka umožnila nahradit vážení cukru počítáním kusů. Do té doby se odsekaný kus musel zvážit, po zavedení kostek stačilo napočítat. Homole se přesto vyráběly a prodávaly ještě do konce 19. století a ojediněle až do počátku 20. století, kdy je definitivně vytlačil krystalový a kostkový cukr.

Srpen 1841 a příběh, který se traduje

Juliana Radová, manželka ředitele rafinerie, vedla v Dačicích vlastní výrobnu cukrovinek, tedy bonbonů, perníků a čokolády. To je doloženo. Historka o tom, že se v srpnu 1841 při sekání homole zranila a manžela požádala o menší kusy, je ve všech pramenech uváděna s odstupem. Městské muzeum píše, že Juliana vznik kostkového cukru údajně inspirovala, odborný zemědělský web používá slovo prý. Podle verze města se navíc neobrátila jen na manžela, ale i na další úředníky rafinerie.

Co z toho příběhu doložit jde

Hmatatelný výstup je datován: na podzim 1841 předal Rad manželce bedničku s 350 bílými a červenými kostkami cukru. Dvoubarevnost potvrzuje nezávisle i německý patentový úřad, byť opatrnou formulací, že první výrobek byl údajně dvoubarevný, růžový a bílý. Mezi srpnem a podzimem 1841 tedy leží zhruba tři měsíce vývoje. To sedí a je to konkrétní. Otázka, jestli za tím stálo poraněné zápěstí nebo prostě nápad, se z dostupných pramenů rozhodnout nedá.

Privilegium, ne patent

Tady je nejčastější nepřesnost celého tématu. Rad nedostal patent. V rakouském císařství roku 1843 se udělovalo císařské privilegium na omezenou dobu a německý patentový úřad to ve svém vlastním přehledu popisuje výslovně jako privilegium na pět let. Žádost podal u dvorské komory ve Vídni na konci roku 1842 a privilegium mu bylo uděleno 23. ledna 1843. Datum potvrzují nezávisle tři zdroje: město Dačice, rakouský biografický lexikon i německý patentový úřad.

Pod jakým jménem se to prodávalo

Výroba pro trh se rozběhla na podzim 1843, konkrétně v listopadu. Prodejní balíček obsahoval 250 kostek a vážil jednu libru, tedy zhruba půl kilogramu. Produkt se neprodával jako kostkový cukr, ale jako čajový cukr, německy Thee-Zucker, a také jako vídeňský kostkový cukr, tedy Wiener Würfelzucker. Právo na výrobu podle Radova postupu záhy odkoupily Prusko, Sasko, Bavorsko, Švýcarsko a Anglie, jak uvádí ministerstvo průmyslu a obchodu v podkladu k poštovní známce z roku 2019.

Jak vypadala první kostka

Rad postavil lis se 400 čtvercovými otvory. Do nich se plnila navlhčená cukrová moučka, lisovala se a nechávala schnout zhruba dvanáct hodin. Německý patentový úřad princip přirovnává k dnešním miskám na ledové kostky. V době největší prosperity provozovala dačická rafinerie šest takových lisů s denní kapacitou až 1120 kilogramů kostkového cukru.

Rozměry se v pramenech rozcházejí

Město Dačice uvádí dvě velikosti, s hranou zhruba dva centimetry a s hranou 1,2 centimetru, tedy tři pětiny palce a půl palce. Německý patentový úřad uvádí rozměry 16 krát 16 krát 11 milimetrů při hmotnosti tři gramy. Číslo 400 se navíc často plete s číslem 350: čtyři sta je počet otvorů v lisu, tři sta padesát je počet kostek v bedničce pro Julianu. Jsou to dva různé údaje o dvou různých věcech.

Parametr	Radova kostka	Dnešní kostka
Tvar	kvádr blízký krychli	kvádr
Rozměry podle města Dačice	hrana zhruba 2 cm a hrana 1,2 cm	neuvádí se
Rozměry podle německého patentového úřadu	16 krát 16 krát 11 mm	neuvádí se
Hmotnost	3 g	3 až 6 g
Barva	bílá a červená	bílá
Balení	250 kostek, jedna libra	neuvádí se
Obchodní název	čajový cukr, vídeňský kostkový cukr	kostkový cukr
Technologie	lis se 400 otvory, sušení 12 hodin	odstředivkový a řezaný postup

Proč z toho Dačice nezbohatly

Tohle je na celém příběhu nejméně vyprávěná část. Rad privilegium prodal rafinerii 3. října 1843, tedy ještě dřív, než se výrobek dostal na trh. V roce 1846 z Dačic odešel do Vídně. Rafinerie zanikla v roce 1852 a důvody s kostkou nesouvisely: odlehlá poloha, chybějící železniční spojení s hlavními řepařskými oblastmi a vysoké dopravní náklady. Budova byla v roce 1863 zdemolována až po sklepy.

Rafinerie, ne cukrovar

Velmi rozšířený omyl je, že v Dačicích stál řepný cukrovar. Nestál. Dačická rafinerie zpracovávala dovážený třtinový cukr. Řepný cukrovar byl v nedalekém Kostelním Vydří, kde ho v roce 1829 na panství svobodného pána Karla Maxmiliána Dalberga založili bratři František a Tomáš Grebnerovi z Württemberska. Ten podnik ale dlouho nevydržel a zpracování řepy tam skončilo na počátku 30. let 19. století kvůli nadmořské výšce a nevhodným podmínkám pro pěstování řepy. V roce 1833 se výroba přenesla přímo do Dačic na Palackého náměstí a finančně ji podpořil vídeňský bankéř J. B. Puthon.

Zapomenutý vynálezce

Po zániku rafinerie upadlo Radovo autorství v zapomnění a vynález byl připisován jiným. Prokázat ho znovu se podařilo až ve 30. letech 20. století historikovi R. E. Grottkasovi. Mezi rokem 1852 a třicátými lety dvacátého století tedy leží zhruba osmdesát let, kdy dačické prvenství fakticky neexistovalo. Podobný osud potkal i další české technické nápady, jak ukazuje třeba spor o autorství u lodního šroubu, který popisuje text o Josefu Resselovi a jeho privilegiu.

Kdo prosadil kostku do světa

Dnešní kostkový cukr na Radově postupu nestojí. K masové výrobě došlo zhruba třicet let po něm a jiným postupem. Eugen Langen vyvinul v roce 1872 metodu založenou na odstředivce, která vytvářela desky cukru následně řezané na kostky, a v roce 1874 si ji nechal patentovat. Byla podstatně méně pracná a rychlejší než lisování navlhčené moučky. Britský cukrovarník Henry Tate koupil výhradní práva pro Británii a kostkový cukr tam zavedl ve velkém.

Co z toho plyne pro dačické prvenství

Nic mu to neubírá, jen to zpřesňuje. Rad byl první, kdo cukr do kostek vůbec začal lisovat a nechal si postup chránit. Langen byl první, kdo z toho udělal průmysl. Obojí je pravda a v běžném vyprávění se to slévá do jedné věty, ve které se dačický lis stane základem světové výroby, což doložit nejde.

Cukrovarnictví kolem Dačic

Dačický příběh nevznikl v prázdnu. Cukr z kořenů některých řep chemicky izoloval Andreas Sigismund Marggraf už v roce 1747. Jeho žák Franz Karl Achard založil první řepný cukrovar na světě v Konarech ve Slezsku, pravidelný provoz začal roku 1801 a první produkce roku 1802. Pruský král Fridrich Vilém III. vydal 15. ledna 1799 dekret na podporu pěstování cukrové řepy a Acharda finančně podpořil. Napoleonské války a kontinentální blokáda pak odřízly Evropu od třtinového cukru a řepnému průmyslu otevřely dveře.

V českých zemích

První cukerní manufaktura v českých zemích byla otevřena v roce 1787 v bývalém klášteře na Zbraslavi u Prahy a zpracovávala dovážený třtinový cukr. První průmyslový cukrovar na zpracování řepy vznikl roku 1831 v Dobrovici, pokusné provozy fungovaly už roku 1810 v Žákách a Křeseticích. Ve druhé polovině 19. století pracovalo v českých zemích přes čtyři sta současně činných cukrovarů a v roce 1914 jich bylo v Čechách 108 ze 196 v celém Rakousku-Uhersku. Dnes jich v České republice funguje šest, stav k roku 2025.

Kde se kostky balí dnes

Kostkový cukr se v Česku balí v balicím centru v Mělníku, které podle údajů provozovatele zvládne zabalit šest tun kostek nebo tři tuny kostek typu bridge denně. Dnešní kostka váží obvykle tři až šest gramů, přičemž v některých zemích se preferují delší hranoly o hmotnosti kolem patnácti gramů.

Co v Dačicích najdete dnes

Žulový pomník kostky cukru byl odhalen v roce 1983 a stojí v parčíku poblíž vysoké renesanční věže kostela svatého Vavřince. Tvarem jde o žulový hranol s krychlí a je na něm vytesán letopočet 1843. Při stavbě pomníku byla nalezena kamenná deska s letopočtem 1841 a iniciálami ICR. V roce 2012 k němu přibylo dvanáct kamenných desek s vícejazyčnými nápisy a v roce 2025 bylo upraveno okolí: do dlažby se vsadilo 350 bílých dlažebních kostek jako odkaz na bedničku z roku 1841 a doplnily se informační panely.

Muzeum a další stopy

Stálá expozice věnovaná cukrovarnictví na Dačicku je v Městském muzeu a galerii Dačice v prostorách dačického zámku, vystavuje výrobní zařízení, formy a věrný model zařízení cukrovaru. Na domě, kde Rad bydlel, je pamětní deska. Na místě samotné rafinerie stojí dnes kulturní dům Beseda na Palackého náměstí čp. 4, postavený na dochovaných sklepech po demolici z roku 1863.

Kostka jako symbol

Česká pošta vydala 6. března 2019 známku z emise České vynálezy: kostkový cukr, katalogové číslo 1024, podle výtvarného návrhu Jiřího Slívy, rytcem obálky prvního dne byl Bohumil Šneider. Kostkový cukr se také stal symbolem českého předsednictví v Radě Evropské unie v roce 2009. Podobnou cestu od výrobku k symbolu prošly i další regionální speciality, například pardubický perník a jeho chráněné označení.

Sedm věcí, které se o kostkovém cukru říkají nepřesně

1. Že se v Dačicích vynalezl cukr. Vynalezl se tvar. Cukr z řepy izoloval Marggraf v roce 1747 a rafinovalo se v českých zemích už od roku 1787.
2. Že Rad byl Čech. Narodil se ve Švýcarsku, vyrostl a zemřel ve Vídni, v Dačicích strávil šest let.
3. Že šlo o patent. Šlo o císařské privilegium na pět let, udělené dvorskou komorou ve Vídni.
4. Že kostka byla krychle. Podle německého patentového úřadu měřila 16 krát 16 krát 11 milimetrů, což je kvádr.
5. Že v Dačicích stál řepný cukrovar. Byla to rafinerie na dovážený třtinový cukr, řepný cukrovar stál v Kostelním Vydří.
6. Že Rad na vynálezu zbohatl. Privilegium prodal rafinerii v říjnu 1843, v roce 1846 odešel a jeho autorství se muselo znovu prokazovat o osmdesát let později.
7. Že dnešní výroba vychází z jeho postupu. Vychází z odstředivkového postupu Eugena Langena z roku 1872, patentovaného 1874.

Privilegium nebylo patent a platilo jen omezenou dobu. Jak takové výhradní právo mohlo skončit dřív, než mělo, ukazuje historie ohýbaného nábytku z Bystřice pod Hostýnem, kde se Thonetové privilegia v roce 1869 vzdali sami.

Časté otázky ke kostkovému cukru

Kdy byl kostkový cukr vynalezen?

První kostky vznikly na podzim 1841, kdy Jakub Kryštof Rad předal manželce bedničku s 350 bílými a červenými kostkami. Císařské privilegium na výrobní postup dostal 23. ledna 1843 a výroba pro trh se rozběhla v listopadu téhož roku. Uváděná data 1841 a 1843 tedy nejsou v rozporu, každé patří k jinému kroku.

Byl kostkový cukr opravdu patentován?

Ne v dnešním smyslu slova. V rakouském císařství se udělovalo císařské privilegium na omezenou dobu, v Radově případě na pět let. Německý patentový úřad ho ve svém přehledu vynálezů popisuje výslovně jako privilegium, ne jako patent. Slovo patent je pozdější zjednodušení.

Jaké rozměry měla první kostka cukru?

Prameny se liší. Německý patentový úřad uvádí 16 krát 16 krát 11 milimetrů při hmotnosti tři gramy, město Dačice uvádí dvě velikosti s hranou zhruba dva centimetry a 1,2 centimetru. Shodují se v tom podstatném: nešlo o krychli, ale o kvádr. Dnešní kostka váží tři až šest gramů.

Byl Jakub Kryštof Rad Čech?

Nebyl. Narodil se 25. března 1799 ve švýcarském Rheinfeldenu, dětství a mládí prožil ve Vídni a zemřel tam 13. října 1871. Rakouský biografický lexikon ho vede jako rakouského podnikatele švýcarského původu. V Dačicích působil jako ředitel rafinerie v letech 1840 až 1846.

Co se s cukrem dělalo před vynálezem kostky?

Prodával se v homolích, tedy komolých kuželech vysokých zhruba třicet centimetrů. Doma se dělil sekáčkem a štípacími kleštěmi, případně kladívkem a drtičem cukru, a odsekaný kus se musel vážit. Kostka přinesla dvě věci najednou: bezpečnější manipulaci a možnost prodávat cukr na kusy místo na váhu.

Zpracovávala dačická rafinerie cukrovou řepu?

Ne, zpracovávala dovážený třtinový cukr. Řepný cukrovar stál v nedalekém Kostelním Vydří, byl založen v roce 1829 na dalbergovském panství a skončil na počátku 30. let 19. století. Teprve pak se v roce 1833 výroba přenesla do Dačic na Palackého náměstí.

Vyrábí se dnešní kostky Radovým postupem?

Nevyrábí. Rad lisoval navlhčenou cukrovou moučku v lisu se 400 otvory a nechával ji schnout zhruba dvanáct hodin. Masová výroba stojí na postupu Eugena Langena z roku 1872, patentovaném v roce 1874, kde odstředivka vytváří desky cukru následně řezané na kostky. Práva pro Británii koupil Henry Tate.

Co v Dačicích připomíná dačické prvenství?

Žulový pomník kostky cukru z roku 1983 u kostela svatého Vavřince s letopočtem 1843, dvanáct kamenných desek s vícejazyčnými nápisy z roku 2012, úprava okolí z roku 2025 s 350 bílými dlažebními kostkami, pamětní deska na Radově domě a stálá expozice cukrovarnictví v Městském muzeu a galerii Dačice na zámku.

Odkud údaje pocházejí

• Životopisná data a průběh kariéry: heslo v rakouském biografickém lexikonu
• Rozměry, hmotnost, povaha privilegia a nářadí na homole: přehled německého patentového úřadu
• Dačická linie událostí, kapacita lisů a pomník: stránka města Dačice o světovém prvenství
• Bednička s 350 kostkami, desky a úprava okolí: turistický portál Dačic
• Expozice cukrovarnictví a Juliana Radová: Městské muzeum a galerie Dačice
• Odkup práv zahraničními zeměmi a poštovní známka: podklad ministerstva průmyslu a obchodu
• Vznik rafinerie a bratři Grebnerovi: text Po stopách kostky cukru
• Langenův postup a Henry Tate: heslo v Oxford Companion to Sugar and Sweets
• Dnešní balení kostek: údaje provozovatele balicího centra