Josef Ressel: privilegium z roku 1827 mluví o mlýnech, ne o parníku

Josef Ressel si v roce 1827 nenechal chránit lodní šroub, ale kolo podobné šroubu bez konce, použitelné k tažení lodí i jako hnací kolo lodních a větrných mlýnů. Prototyp, na kterém to privilegium stálo, poháněla ruční klika. A hlavní anglická autorita 19. století, ze které vychází světový výklad dějin lodního šroubu, ho nezmiňuje ani jednou a tvrdí, že v roce 1836 neexistovala žádná loď poháněná šroubem.

Co je doložené

• Privilegium číslo 746 bylo vyhlášeno ve Wiener Zeitung 30. května 1827.
• Jeho znění mluví o kole podobném šroubu bez konce, ne o pohonu parníku.
• Zkouška lodi Civetta v Terstu proběhla v roce 1829 a skončila po pár minutách.
• Smith i Ericsson si své šrouby nechali chránit až v roce 1836 v Británii.
• Ressel získal za život deset privilegií a zemřel jako lesní úředník.
• Německá biografická příručka ho označuje za jediného, kdo šroub umístil správně.

Lesník, který myslel na lodě

Ressel se narodil 29. června 1793 v Chrudimi. Po gymnáziu v Linci nastoupil na dělostřeleckou školu v Českých Budějovicích, kde podle Radia Prague International získal vynikající znalosti matematiky, geometrie a technického kreslení.

Ve Vídni pak studoval pozoruhodně široký záběr, konkrétně účetnictví, kupecké počty, zemědělství, veterinářství, všeobecnou technologii, chemii a lékárnickou chemii, přírodní vědy, mechaniku, hydrauliku a civilní architekturu. Univerzitu ale musel pro nedostatek peněz opustit a vystudoval lesnickou akademii v Mariabrunnu u Vídně, kam se dostal na stipendium.

Do státní služby vstoupil v roce 1817 jako okrskový lesník v dnešním Slovinsku a v roce 1821 byl přeložen do Terstu, kde působil jako lesník do roku 1835 a dotáhl to na námořního lesního intendanta.

A tady je vysvětlení té zvláštní kombinace. Jeho povinností bylo starat se o dřevo od těžby až po stavbu námořních lodí, což v něm zájem o plavbu vzbudilo. Lesník a lodě k sobě v přístavním městě patřily víc, než by se dnes zdálo.

Vedle toho se věnoval zalesňování krasu a vypracoval přes dvacet odborných pojednání a návodů.

Co si Ressel doopravdy nechal chránit

Tohle je nejzajímavější nález celé rešerše a v běžných textech se nevyskytuje.

Především, nešlo o patent v dnešním smyslu. Rakousko před koncem 19. století patentové zákonodárství nemělo, existovala jen takzvaná výlučná privilegia podle patentu z 8. prosince 1820.

Ressel žádost podal na konci roku 1826 a privilegium číslo 746 mu bylo uděleno v únoru 1827 na dva roky. Vyhlášeno bylo v úředním listu Wiener Zeitung 30. května 1827.

A teď to podstatné. Vyhlášení mluví o udělení privilegia Josephu Resselovi, lesmistrovi císařsko-královské přímořské doménové inspekce v Terstu, na vynález kola podobného šroubu bez konce, které za prvé, uvedeno ve vodě do pohybu jakoukoli vnější hnací silou, slouží k tažení lodí na moři, na jezerech a dokonce i na řekách, a za druhé je použitelné jako hnací kolo u lodních a větrných mlýnů.

Přečtěte si to znovu. Není tam parní stroj, není tam pohon parníku a je tam mlýn. Formulace je záměrně široká a popisuje spíš univerzální šroubové kolo než pohon lodi, jak ho známe dnes.

Prototyp poháněla ruční klika

Druhá věc, která se běžně vynechává, je způsob, jakým Ressel svůj vynález před podáním žádosti ověřil.

Prototyp, na kterém privilegium stálo, byl poháněný ruční klikou. České zdroje to potvrzují údajem, že vynález ověřil na šestitunové bárce poháněné silou lidských paží.

To nesnižuje jeho zásluhu, ale vysvětluje, proč byl spor o prvenství vůbec možný. Mezi funkčním šroubem na veslici a funkčním pohonem parníku je velký kus cesty.

Civetta, 1829

Skutečná zkouška na parníku přišla o dva roky později. Ressel upravil parní loď Civettu, podle Techmania jednadvacet metrů dlouhý parník o nosnosti třiatřiceti tun, a vyzkoušel ji v terstském přístavu.

Terstské námořní muzeum uvádí, že šlo pravděpodobně o dvoulistý šroub a že pětimílová plavba v Terstském zálivu funkčnost šroubu prokázala. Grace’s Guide dodává, že loď dosáhla šesti uzlů.

Pak ale zkouška skončila. Podle muzea selhala trubka kotle a to po několika minutách pokus ukončilo, načež rakouské úřady další zkoušky zakázaly.

Tři verze, proč to skončilo

Příčina se v pramenech liší, a jedna z těch verzí není technická.

Selhání trubky kotle. Tak to formuluje terstské muzeum.

Prasklé měděné potrubí. Techmania upřesňuje, že prasklo měděné potrubí parního stroje letované cínem.

Výbuch. Grace’s Guide mluví o výbuchu parního potrubí, tedy o dramatičtější události než o prasknutí.

A pak je tu čtvrtá vrstva. Rakouský zdroj o dějinách vídeňských privilegií uvádí, že sice došlo k technickým problémům, ale že Resselovi odpůrci prosadili u policejního ředitele Terstu zákaz loď vůbec opravit.

Shoda mezi prameny je jen ve dvou bodech: závada se netýkala šroubu a po ní následoval úřední zákaz dalších zkoušek. Ani jeden ze zdrojů netvrdí, že by za poruchu mohl šroub.

Rozchází se i datum. Uvádí se 1. červenec, 4. srpen i říjen 1829, tedy rozdíl tří měsíců mezi zdroji různé úrovně. Proto tenhle text uvádí jen rok.

Smith a Ericsson, 1836

Devět let po Resselově privilegiu a sedm let po Civettě si v Británii nechali chránit svá řešení dva muži, kterým anglofonní tradice prvenství přiznává.

Francis Pettit Smith získal 31. května 1836 britský patent číslo 7104 na vylepšený pohon pro parní a jiná plavidla. Science Museum k tomu dodává upřesnění, které stojí za pozornost: patent si vzal na šroubový pohon, ne na samotný šroub.

John Ericsson následoval 13. července 1836 s patentem číslo 7149 na pohon vhodný pro parní plavbu. Jeho řešení bylo přitom konstrukčně jiné, popisuje se jako dva tenké široké obruče čili krátké válce otáčející se opačnými směry kolem společného středu.

Rozhodující ale nebyly patenty, nýbrž to, co po nich přišlo. U Smithe se v roce 1837 při zkouškách ulomila polovina šroubu a rychlost se zvýšila, což byl náhodný objev, který vedl ke kratšímu a účinnějšímu tvaru. V roce 1839 byla spuštěna loď Archimedes, označovaná za první úspěšný šroubový parník světa, a Smith následně přesvědčil Isambarda Kingdoma Brunela, aby na šroubový pohon změnil stavěnou loď Great Britain.

Zajímavý detail: Smith podle Grace’s Guide o Ericssonových pracích vůbec nevěděl. Šlo tedy nejspíš o dva nezávislé souběžné objevy během šesti týdnů.

Kdo na to přišel dřív

Myšlenka šroubu ve vodě je stará a Ressel na ni nepřišel z ničeho.

Dobová anglická autorita John Bourne v přehledu z 19. století píše, že lodní šroub je se vší pravděpodobností velmi starý vynález, v Číně prý známý po věky, a že v Evropě se zdá být myšlenka odvozená buď od větrného mlýna, nebo od Archimédova šroubu, tedy nástroje hojně používaného k čerpání vody.

Ze staršího období stojí za zmínku Robert Hooke, který 28. listopadu 1683 předvedl Královské společnosti přístroj, jehož nejpodstatnější částí byl šroub otáčený vodou. Nešlo ale o pohon, nýbrž o měření rychlosti lodi nebo řeky.

Joseph Bramah si v roce 1785 nechal chránit myšlenku lodního šroubu, ale podle dostupných zdrojů ji nikdy prakticky nevyzkoušel. Bourne jeho druhé řešení popisuje jako kolo se šikmými lopatkami podobné otáčivému větrníku v komíně nebo svislým plachtám větrného mlýna.

Jmen je přitom mnohem víc. Uvádějí se Lyttleton v roce 1794, Shorter v roce 1802, Stevens v roce 1804, Dallery, Bourdon, Brown a Waddell. Zvlášť stojí za zmínku Bennet Woodcroft, který získal britský patent číslo 6250 už 22. března 1832, tedy čtyři roky před Smithem.

Britský závěr je proto smířlivý a nejspíš správný: nevynalezl to nikdo jeden.

Proč ho anglická literatura nezná

Tohle je jádro sporu a dá se to doložit velmi tvrdě.

Bourneův text, ze kterého vychází anglofonní výklad dějin lodního šroubu, Ressela nezmiňuje ani jednou. Ověřeno prohledáním celého staženého textu, a totéž platí i pro přehled raných patentů, kde jsou uvedeni Shorter, Trevithick, Woodcroft, Smith i Ericsson, ale Ressel chybí.

A Bourne jde ještě dál. Píše, že do doby, kdy se objevili Smith a Ericsson, nebyl v šroubovém pohonu učiněn žádný trvalý nebo praktický pokrok, a že v roce 1836, kdy byly jejich patenty uděleny, neexistovala žádná loď poháněná šroubem.

To je tvrzení v přímém rozporu s doloženou zkouškou Civetty z roku 1829.

Jak to formuluje německá biografie

Kontinentální literatura měří jiným metrem a její formulace je pozoruhodně přesná.

Německá biografická příručka o Resselovi neříká, že vynalezl lodní šroub. Říká, že byl jediným vynálezcem, který šroub umístil na dnes obecně obvyklé místo mezi achterštevň a kormidelní list.

To je podstatný rozdíl. Nejde o to, kdo první přišel na šroub, ale o to, kdo ho první dal tam, kde funguje, tedy na záď v ose s hřídelí od stroje.

Terstské námořní muzeum k tomu dodává, že Ressel v roce 1829 jako první na světě použil lodní šroub v civilní plavbě a že jeho role nebyla uznána až do jeho smrti, protože první velký námořní šroubový parník Archimedes byl spuštěn v Londýně teprve v roce 1839.

Spor tedy není o to, jestli Ressel šroub měl. Je o tom, co znamená slovo vynalezl. Anglofonní tradice měří praktické zavedení do provozu a to je nesporně Smith a Ericsson. Kontinentální literatura měří první funkční zkoušku na lodi a správné umístění, a to je Ressel.

Uznání až po smrti

Ressel se svého uznání nedožil a finančně na vynálezu nevydělal.

Německá biografie uvádí, že si privilegia a modely svých vynálezů musel financovat ze svého skromného platu. Vídeňský zdroj popisuje i pařížskou epizodu: Ressel svůj šroub v Paříži úspěšně předvedl, ale neuzavřel s firmou, která ho vyráběla, odpovídající smlouvu, takže se jeho vynálezu zmocnili, aniž z toho sám něco měl.

Když britská vláda v roce 1852 vypsala prémii pro skutečného vynálezce lodního šroubu, který své autorství doloží, Ressel ji nedostal. Po opakovaných intervencích mu bylo řečeno, že se jeho podklady ztratily, a cena byla rozdělena mezi několik Britů.

Zůstal lesním úředníkem a zemřel 9. října 1857 v Lublani na služební cestě. Příčina se v pramenech liší, uvádí se malárie i tyfus. V posledním vzkazu podle časopisu Vesmír prosil rodinu, aby stále hájila jeho právo na vynalezení lodního šroubu.

Americká akademie věd rozhodla spor v jeho prospěch až po smrti, přičemž zdroje uvádějí buď rok 1865, nebo 1866.

Podobný osud, tedy vynález, o který stát nebo instituce přišly, popisuje i text o Ottovi Wichterlem a měkkých kontaktních čočkách. Jak se z prvenství stane spor, který trvá desítky let, ukazuje text o Mendelovi a jeho pokusech s hrachem.

Co ještě vymyslel

Lodní šroub byl jen jedna z jeho věcí a počty se v pramenech liší.

Německá biografie, vídeňský městský přehled i rakouský zdroj se shodují na deseti privilegiích. České zdroje mluví o víc než dvaceti vynálezech, což si neodporuje jen zdánlivě, protože privilegium a vynález nejsou totéž, jenže zdroje to nerozlišují.

Z konkrétních věcí se uvádějí kuličkové ložisko bez mazání, šroubový lis na víno a olej, lisovací válcový stroj, silniční lokomotiva s parním pohonem, přístroj k určování jakosti dřeva, metoda konzervace dřeva, stroj na parketové podlahy a potrubní pošta, kterou vídeňský zdroj datuje do roku 1821.

U lisování oleje žádný ze zdrojů neuvádí, o jaká semena šlo.

Co se doložit nedá

Plné znění privilegia. K dispozici je úřední vyhlášení z Wiener Zeitung, vlastní spis s popisem a výkresy se online dohledat nepodařilo.

Jestli Smith nebo Ericsson o Resselovi věděli. Žádný zdroj to netvrdí ani nevyvrací na základě dokladu. Verze o tajném prodeji Resselova řešení do Británie je v jednom zdroji podaná výslovně jako domněnka a obsahuje navíc věcnou chybu.

Osud privilegia po dvou letech. Jeden zdroj tvrdí prodloužení o třináct let, druhý zrušení v roce 1831. Ty verze si přímo odporují.

Přesné datum zkoušky Civetty. Uvádí se červenec, srpen i říjen 1829.

Čísla britských patentů z primárního rejstříku. Britské patenty z roku 1836 nejsou v patentových databázích ve strojově čitelné podobě, čísla pocházejí z archivního přehledu.

Osm věcí, které o Resselovi překvapí

1. Privilegium nemluví o parníku. Zmiňuje lodní a větrné mlýny.
2. Prototyp poháněla ruční klika. Šlo o šestitunovou bárku.
3. Rakousko patenty nemělo. Existovala jen výlučná privilegia.
4. Šroub za poruchu Civetty nemohl. Selhalo parní potrubí.
5. Zákaz mohl být úřední. Podle jednoho zdroje odpůrci zakázali opravu.
6. Bourne ho vůbec nezmiňuje. A tvrdí, že v roce 1836 šroubová loď neexistovala.
7. Smith nevěděl o Ericssonovi. Patenty dělí šest týdnů.
8. Britskou prémii nedostal. Podklady se prý ztratily.

Časté dotazy k Josefu Resselovi

Vynalezl Josef Ressel lodní šroub?

Záleží na tom, co se za vynález počítá. Německá biografická příručka ho označuje za jediného vynálezce, který šroub umístil na dnes obvyklé místo mezi achterštevň a kormidelní list, terstské muzeum za prvního, kdo ho v roce 1829 použil v civilní plavbě. Anglofonní tradice ale měří praktické zavedení do provozu a to připisuje Smithovi a Ericssonovi.

Co přesně bylo v jeho privilegiu z roku 1827?

Vynález kola podobného šroubu bez konce, které uvedeno ve vodě do pohybu jakoukoli vnější hnací silou slouží k tažení lodí na moři, jezerech i řekách, a je použitelné i jako hnací kolo u lodních a větrných mlýnů. O parním stroji ani o pohonu parníku tam řeč není.

Proč zkouška lodi Civetta selhala?

Kvůli selhání parního rozvodu, ne kvůli šroubu. Terstské muzeum mluví o selhání trubky kotle, české zdroje o prasklém měděném potrubí letovaném cínem a britský přehled o výbuchu parního potrubí. Po poruše zakázaly úřady další zkoušky a podle jednoho rakouského zdroje prosadili Resselovi odpůrci u policejního ředitele i zákaz loď opravit.

Kdo si nechal lodní šroub patentovat v Británii?

Francis Pettit Smith 31. května 1836 pod číslem 7104 a John Ericsson 13. července 1836 pod číslem 7149. Dělí je šest týdnů a Smith podle dostupných zdrojů o Ericssonových pracích nevěděl. Jejich řešení byla konstrukčně odlišná.

Byl Ressel opravdu první?

Myšlenka šroubu ve vodě je mnohem starší. Robert Hooke předvedl v roce 1683 přístroj se šroubem otáčeným vodou, byť šlo o měřidlo, Joseph Bramah si dal chránit lodní šroub v roce 1785, ale nevyzkoušel ho, a Bennet Woodcroft získal britský patent už v roce 1832. Britský závěr zní, že to nevynalezl nikdo jeden.

Proč byl lesník a vymýšlel lodní šrouby?

Protože v Terstu odpovídal za dřevo od těžby až po stavbu námořních lodí a dotáhl to na námořního lesního intendanta. Zájem o plavbu tedy vyplynul přímo z jeho práce.

Kolik vynálezů Ressel měl?

Německá biografie i vídeňské zdroje uvádějí deset privilegií, české zdroje mluví o víc než dvaceti vynálezech. Není to nutně spor, protože privilegium a vynález nejsou totéž, ale zdroje to nerozlišují. Uvádí se mimo jiné kuličkové ložisko, lis na víno a olej, potrubní pošta a metoda konzervace dřeva.

Dočkal se uznání?

Za života ne. Britskou prémii pro skutečného vynálezce vypsanou v roce 1852 nedostal s odůvodněním, že se jeho podklady ztratily, a cena byla rozdělena mezi několik Britů. Americká akademie věd rozhodla v jeho prospěch až po jeho smrti, přičemž zdroje uvádějí rok 1865 nebo 1866.

Odkud údaje pocházejí

Doslovné znění vyhlášení privilegia ve Wiener Zeitung, jeho číslo i informace o rakouském systému výlučných privilegií pocházejí z rakouského přehledu dějin vídeňských privilegií. Životopisná data, počet privilegií a formulace o umístění šroubu jsou z Neue Deutsche Biographie, doplňkové údaje o vídeňských památnících z přehledu města Vídně. Popis zkoušky lodi Civetta a Resselovy role v civilní plavbě uvádí Civico Museo del Mare v Terstu, technické detaily britský přehled Grace’s Guide a české populárně vědecké zdroje. Čísla a znění britských patentů Smithe a Ericssona pocházejí z archivního přehledu raných patentů a z článku publikovaného v roce 1931 v Proceedings amerického námořního institutu, ze kterého je i citovaný Bourneův výklad. Údaje o Smithově práci doplňuje sbírkový záznam Science Museum Group.

• heslo Josef Ressel v Neue Deutsche Biographie
• stránka terstského námořního muzea o Resselovi
• rané dějiny lodního šroubu v Proceedings
• přehled raných patentů na lodní šroub