Muchovi změnila život zakázka o svatém Štěpánu. Za hlavní dílo ale považoval dvacet obřích pláten

Alfons Mucha dostal zakázku, která z něj přes noc udělala hvězdu, na svatého Štěpána roku 1894 jen proto, že všichni stálí umělci tiskárny byli na dovolené. Plakát pro Sarah Bernhardtovou visel po Paříži 1. ledna 1895 a sběratelé ho z ulic strhávali. Sám autor ale za své hlavní dílo považoval něco úplně jiného: dvacet monumentálních pláten Slovanské epopeje, na kterých pracoval osmnáct let a jejichž osud není dodnes uzavřený. Následující text prochází, co se o obojím dá doložit.

Co je o Muchovi a Epopeji doloženo

• Narodil se 24. července 1860 v Ivančicích a zemřel 14. července 1939 v Praze.
• Zakázku na plakát Gismonda dostal 26. prosince 1894, plakáty visely v Paříži 1. ledna 1895.
• Slovanskou epopej financoval americký podnikatel Charles Richard Crane, smlouva je z 28. ledna 1913.
• Cyklus tvoří dvacet pláten o celkové ploše 715 metrů čtverečních, největší měří 610 krát 810 centimetrů.
• Deset pláten se týká českých dějin, deset ostatních slovanských zemí.
• Muchovou podmínkou daru Praze byla stavba budovy k tomu účelu, ta nikdy nevznikla.
• Cyklus je kulturní památkou od listopadu 2010 a spor o vlastnictví trvá.

Cesta do Paříže vedla přes mecenáše

Alfons Maria Mucha se narodil 24. července 1860 v Ivančicích na jižní Moravě. Zlom přišel v roce 1882, kdy dostal první zakázku od hraběte Khuena-Belasi, který mu pak financoval výtvarné vzdělání. V letech 1885 až 1887 studoval na Akademii výtvarných umění v Mnichově a roku 1887 se přestěhoval do Paříže, kde se zapsal na Académie Julian a mecenáš ho dál podporoval.

Do Paříže nepřijel jako hvězda

Tohle je rozdíl proti obvyklému vyprávění. Mucha do Paříže nepřišel jako uznávaný autor, ale jako placený student a posléze ilustrátor a grafik na volné noze. Trvalo dalších sedm let, než přišla zakázka, která všechno změnila.

Gismonda: náhoda o svatém Štěpánu

Hra Gismonda od Victoriena Sardoua měla premiéru na podzim 1894 v pařížském Théâtre de la Renaissance. Sarah Bernhardtová naléhavě potřebovala nový plakát, jenže bylo 26. prosince a všichni stálí umělci Lemercierovy tiskárny byli na dovolené. Mucha, který tam tehdy vypomáhal příteli, zakázku dostal právě proto.

Co z toho vzniklo

Výsledkem byla barevná litografie o rozměrech 216 krát 74,2 centimetru. Plakáty visely po Paříži ráno 1. ledna 1895 a přes noc se z nich staly předměty touhy sběratelů. Podle Nadace Mucha znamenaly zásadní převrat v oboru uměleckého plakátu. Bernhardtová nabídla Muchovi smlouvu nejen na další plakáty, ale i na scénografii a kostýmy, podle českých zdrojů na dalších šest let.

Umění pro lidi, ne pro salony

V roce 1896 zahájil Mucha se svým tiskařem Champenoisem novou linii dekorativních panelů a vznikly cykly Čtyři roční doby, Květiny a Části dne. Vytvořil také reklamní plakáty pro cigaretové papírky, sušenky i šampaňské. Podle Nadace Mucha byl rád, že se mohl věnovat umění pro lidi a ne pro soukromé salony, protože bylo levné, dostupné a našlo si místo i v domácnostech chudých rodin.

Příručky pro řemeslníky

V roce 1902 vyšly Documents décoratifs, soubor 72 tabulí koncipovaný jako příručka pro řemeslníky a výrobce. Ukazuje analytické studium tvarů z přírody a jejich praktické užití na plakátech, tapetách, vlysech, vitrážích, ve zlatnictví, u nábytku i v typografii. O tři roky později následovaly Figures décoratives se čtyřiceti tabulemi. Mucha tedy nebyl jen autorem obrázků, ale i systematickým teoretikem dekorativní tvorby.

Slovanská epopej: dvacet pláten a osmnáct let

Cyklus, který Mucha považoval za svou povinnost a ne za volnou tvorbu, tvoří dvacet monumentálních pláten. Mecenášem byl Charles Richard Crane, bohatý chicagský obchodník a filantrop, který Muchu podporoval téměř dvacet let a byl ochoten nést veškeré náklady. Dohoda padla v Chicagu v roce 1910, písemná smlouva je datována 28. ledna 1913.

Zámek, kde se to malovalo

Mucha si pronajal ateliér a byt na zámku ve Zbirohu v západních Čechách, protože potřeboval prostor pro obří plátna. Pobývaly tam s ním jeho děti Jaroslava a Jiří a pomáhaly mu jako modely. Práci se věnoval od svých padesáti let a strávil nad ní osmnáct let, přičemž hotová plátna předával Praze postupně mezi lety 1912 a 1926 s protokoly o darování.

Parametr	Hodnota
Počet pláten	20
Rozměry největších pláten	610 krát 810 cm
Rozměry menších pláten	405 krát 480 cm nebo 405 krát 610 cm
Celková plocha	715 m2
Technika	vaječná tempera, u části pláten v kombinaci s olejem
Plátna z českých dějin	10
Plátna z dějin ostatních Slovanů	10
Doba vzniku	osmnáct let, předávání 1912 až 1926
Rok posledního plátna	1926, Apoteóza z dějin Slovanstva
Potřebný objem výstavního prostoru	zhruba 15 000 až 30 000 m3 podle studie

Co je na plátnech

Z českých dějin jde například o Zavedení slovanské liturgie na Velké Moravě, Přemysla Otakara II., Kázání Mistra Jana Husa v kapli Betlémské, Po bitvě na Vítkově, Petra Chelčického, Jiřího z Poděbrad, Bratrskou školu v Ivančicích a Jana Ámose Komenského. Ostatní Slovany zastupují mimo jiné Slavnost Svantovítova na Rujáně, Car Simeon Bulharský, korunovace Štěpána Dušana Srbského, Po bitvě u Grunwaldu, obrana Szigetu proti Turkům a Zrušení nevolnictví na Rusi. Představa, že jde o oslavu Čechů, tedy neplatí ani početně.

Poslední plátno

Apoteóza z dějin Slovanstva z roku 1926 měří 480 krát 405 centimetrů a pracuje se čtyřmi barevnými zónami: modrá patří starému období, červená husitským válkám, tmavá nepřátelským útokům a žlutý pás československým vojákům po první světové válce a zrození nové republiky.

Dar s podmínkou, která se nesplnila

Pražská městská rada přijala nabízený dar jednomyslně už na schůzi 19. listopadu 1909 a zároveň se zavázala zajistit jeho řádné umístění. Oficiální předání Muchou a Cranem proběhlo v roce 1928 v rámci desátého výročí vzniku samostatného Československa a téhož roku byl cyklus poprvé v plném rozsahu vystaven ve Veletržním paláci.

Jediná podmínka daru

Mucha si vymínil, že město na vlastní náklady postaví budovu určenou k trvalému uložení a vystavení cyklu. Lhůta stanovena nebyla, ale podmínka nebyla splněna nikdy a autor to podle dostupných přehledů nesl těžce až do smrti. Právě tahle nesplněná podmínka se o devadesát let později stala jádrem soudního sporu.

Kde plátna byla a kde jsou

Za druhé světové války byly obrazy přesunuty nejprve do podzemí zemského archivu v Dejvicích a od prosince 1943 na zámek ve Slatiňanech, aby byly chráněny před bombardováním. Na počátku padesátých let se dostaly do Moravského Krumlova, kde s jejich restaurováním pomáhali místní občané, a od 4. srpna 1963 se tam vystavovaly. V Moravském Krumlově zůstaly až do roku 2011.

Krátký pražský návrat

Od dubna 2011 bylo pět pláten umístěno ve dvoraně Veletržního paláce a v květnu 2012 tam byl zpřístupněn celý cyklus. Šlo o první úplné vystavení v Praze od roku 1928. Vydrželo do roku 2016, kdy galerie výstavu uzavřela. V létě 2021 se epopej po deseti letech vrátila do Moravského Krumlova jako zápůjčka a v září 2025 byla zápůjčka prodloužena do roku 2031. Správcem díla zůstává Galerie hlavního města Prahy.

V jakém jsou plátna stavu

Před uzavřením pražské výstavy provedla galerie rozsáhlý chemicko technologický průzkum, aby stav cyklu posoudila objektivně. Výsledek zní překvapivě dobře: cyklus je ve velmi dobrém stavu, malířská technika je mimořádně odolná a velmi dobře snáší navíjení na válec. Restaurátorské oddělení průběžně monitoruje klimatické podmínky a stav děl.

Proč se to nedá jen tak vystavit

Problém je kombinace tří věcí. Obří rozměry vyžadují halový prostor: studie městského plánovacího institutu pracuje s objemem zhruba 15 až 30 tisíc metrů krychlových a projekt výstavního centra počítá s plochou kolem šesti tisíc metrů čtverečních pro 715 metrů čtverečních pláten. K tomu přistupuje památková ochrana s požadavky na bezpečnost, osvětlení a stabilní teplotu a vlhkost. A do třetice nevyřešené vlastnictví, které brzdí investici do stavby.

Památková ochrana

Ministerstvo kultury rozhodlo 29. září 2010 prohlásit Slovanskou epopej kulturní památkou a rozhodnutí nabylo právní moci 8. listopadu 2010. Praha proti němu podala rozklad, podle dobového zpravodajství spíše formální, protože žádala upřesnění některých formulací v odůvodnění. Od té doby musí vlastník oznamovat veškeré změny užívání a nakládání s dílem.

Spor o to, komu Epopej patří

Řízení běží od roku 2005, kdy podal žalobu malířův vnuk John Mucha s tvrzením, že dílo patří do dědictví potomků. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu 7. dubna 2017 zamítl: soudkyně se řídila obecným zákoníkem občanským z roku 1811 a smlouvu z ledna 1913 posoudila jako smlouvu námezdní, tedy dílo na zakázku, přičemž dárcem epopeje byl podle protokolů Charles Richard Crane. Odvolací soud zamítnutí potvrdil, jenže Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému řízení.

Obrat v roce 2020

V prosinci 2020 rozhodl obvodní soud nepravomocně opačně: Slovanská epopej Praze nepatří, protože podmínka postavit samostatné výstavní prostory nebyla splněna a darování se tím stalo neúčinným. V září 2023 pak pražští radní schválili dvě smlouvy s Johnem Muchou, o ukončení sporu a o budoucí spolupráci, a žalobce vzal žalobu zpět. Obě strany se zavázaly spolupracovat na vzniku centra, které bude obsahovat Epopej i rodinnou sbírku, přičemž o umístění mají radní rozhodnout nejpozději do sedmi let.

Druhá žaloba

Tím ale věc neskončila. V roce 2023 podala vlastní žalobu druhá dědička, malířova vnučka Jarmila Mucha Plocková, a to na Prahu i na Johna Muchu, s toutéž námitkou: město se vlastníkem nikdy nestalo, protože nepostavilo výstavní pavilon. Spor tedy pravomocně uzavřen není. Fyzicky je epopej v Moravském Krumlově a Praha ji spravuje prostřednictvím své galerie.

Rok 1939

Když 15. března 1939 vstoupila nacistická vojska do zbytku Československa, patřil Mucha mezi první zatčené a gestapo ho předvolalo k výslechu. Po něm onemocněl zápalem plic, který byl pro téměř osmdesátiletého muže smrtelný, a 14. července 1939 v Praze zemřel, deset dní před svými devětasedmdesátými narozeninami. Okupační úřady zakázaly veřejný pohřební průvod, přesto se pohřbu zúčastnilo velké množství lidí a smuteční řeč pronesl Max Švabinský. Pohřben je na Vyšehradském hřbitově ve Slavíně, kde leží i Antonín Dvořák, jehož nejznámější skladbu obrostly mýty popsané v textu o Novosvětské symfonii.

Šest věcí, které se o Muchovi říkají nepřesně

1. Že Slovanskou epopej objednal stát. Financoval ji americký podnikatel Charles Richard Crane, smlouva je z ledna 1913.
2. Že jde o oslavu českých dějin. Polovina pláten se týká ostatních slovanských národů, od Bulharska po Rus.
3. Že plakáty byly jeho hlavním dílem. Za své hlavní dílo považoval Epopej a bral ji jako povinnost, ne jako volnou tvorbu.
4. Že do Paříže přijel jako uznávaný umělec. Přijel jako student placený mecenášem a živil se ilustracemi.
5. Že je Epopej národní kulturní památkou. Doložený status je kulturní památka, a to od listopadu 2010.
6. Že je vlastnictví dávno vyřešené. Spor běží od roku 2005 a pravomocně uzavřen není.

O jiném mecenáši, který svůj majetek odkázal na vzdělání národa, je text o Josefu Hlávkovi.

Jiný český tvůrce, jehož metodu si dodnes pletou s pouhým trikem, je popsaný v textu o Karlu Zemanovi.

O tvůrci, u kterého se legendy rozcházejí s doloženými fakty stejně jako tady, je text o Josefu Sudkovi a jeho ateliéru.

Časté otázky k Alfonsi Muchovi

Jak Mucha získal zakázku pro Sarah Bernhardtovou?

Náhodou. Zakázku dostal 26. prosince 1894, když vypomáhal příteli v Lemercierově tiskárně a všichni stálí umělci byli na dovolené, zatímco herečka naléhavě potřebovala plakát ke hře Gismonda. Výsledná litografie měří 216 krát 74,2 centimetru, plakáty visely po Paříži 1. ledna 1895 a sběratelé je začali okamžitě shánět.

Kolik pláten má Slovanská epopej?

Dvacet, o celkové ploše 715 metrů čtverečních. Největší měří 610 krát 810 centimetrů, menší 405 krát 480 nebo 405 krát 610 centimetrů. Deset pláten se věnuje českým dějinám a deset ostatním slovanským zemím. Poslední, Apoteóza z dějin Slovanstva, je z roku 1926.

Kdo Epopej zaplatil?

Charles Richard Crane, chicagský obchodník a filantrop, který Muchu podporoval téměř dvacet let a byl ochoten nést veškeré náklady. Dohoda padla v Chicagu v roce 1910 a písemná smlouva je datována 28. ledna 1913. Soud ji později posoudil jako smlouvu námezdní, tedy dílo na zakázku, ve které Mucha vystupuje jako autor a Crane jako objednatel.

Proč není Epopej trvale v Praze?

Protože nikdy nevznikla budova, kterou si Mucha jako jedinou podmínku daru vymínil. Cyklus byl v plném rozsahu vystaven v Praze v roce 1928 a pak až v letech 2012 až 2016 ve Veletržním paláci. Od roku 2021 je zapůjčen do Moravského Krumlova, kde byl už v letech 1963 až 2011, a zápůjčka byla prodloužena do roku 2031.

Komu Slovanská epopej patří?

Pravomocně rozhodnuto to není. Žaloba vnuka Johna Muchy z roku 2005 byla nejprve zamítnuta, Nejvyšší soud věc vrátil, v prosinci 2020 soud nepravomocně rozhodl, že dílo Praze nepatří, a v září 2023 se město s žalobcem dohodlo a žaloba byla vzata zpět. V roce 2023 ale podala vlastní žalobu druhá dědička s toutéž námitkou. Dílo fyzicky spravuje pražská galerie.

V jakém stavu plátna jsou?

Podle chemicko technologického průzkumu provedeného před uzavřením pražské výstavy je cyklus ve velmi dobrém stavu, malířská technika je mimořádně odolná a snáší i navíjení na válec. Stav a klimatické podmínky průběžně sleduje restaurátorské oddělení správcovské galerie.

Proč se cyklus tak těžko vystavuje?

Kvůli kombinaci tří věcí. Rozměry vyžadují halový prostor o objemu řádově patnácti až třiceti tisíc metrů krychlových, památková ochrana klade nároky na bezpečnost, osvětlení a stabilní klima, a nevyřešené vlastnictví brzdí investici do stavby. Projekt výstavního centra počítá s plochou kolem šesti tisíc metrů čtverečních.

Jak Mucha zemřel?

Po vstupu nacistických vojsk 15. března 1939 patřil mezi první zatčené a gestapo ho předvolalo k výslechu. Po něm onemocněl zápalem plic a 14. července 1939 v Praze zemřel, deset dní před devětasedmdesátými narozeninami. Okupační úřady zakázaly veřejný pohřební průvod, přesto přišlo velké množství lidí. Pohřben je ve Slavíně na Vyšehradě.

Odkud údaje pocházejí

• Životopisná data, Gismonda, dekorativní cykly a vznik Epopeje: Nadace Mucha a její časová osa
• Správcovství cyklu, průzkum stavu a restaurování: výroční zprávy Galerie hlavního města Prahy
• Prostorové nároky na vystavení celého cyklu: studie Institutu plánování a rozvoje
• Prohlášení kulturní památkou a rozklad Prahy: zpravodajství k rozhodnutí ministerstva kultury
• Průběh soudního sporu o vlastnictví: přehled jednotlivých rozhodnutí
• Umístění v Moravském Krumlově a prodloužení zápůjčky: informace města Moravský Krumlov
• Documents décoratifs a Figures décoratives: digitalizované soubory tabulí