Sudek se vyučil knihařem a zvětšovat přestal až kolem roku 1940

Josef Sudek se vyučil knihařem, ne fotografem, a slavnou větu o tom, že nikdy nezvětšoval, je potřeba upřesnit: zvětšovat přestal až kolem roku 1940. Podobně to je s jeho pověstí samotáře. V ateliéru na Újezdě se konaly pravidelné hudební večery a přátel měl široký okruh, doložitelné je jen to, že nechodil na vernisáže vlastních výstav a nikdy se neoženil. Následující text prochází, co se o nejznámějším českém fotografovi dá doložit a kde končí legenda.

Co je o Sudkovi doloženo

• Narodil se 17. března 1896 v Kolíně a zemřel 15. září 1976.
• Od roku 1910 se tři roky učil u pražského knihaře, fotografii studoval až od roku 1922.
• Pravou paži ztratil za první světové války na italské frontě.
• Ateliér na Újezdě používal od června 1927 a temnou komoru až do smrti.
• Zvětšování opustil kolem roku 1940 a přešel ke kontaktním kopiím.
• Dnešní ateliér na Újezdě je replika z roku 2000, původní stavba v roce 1985 vyhořela.
• Ústav dějin umění převzal 13 500 negativů reprodukcí uměleckých děl a 4574 originálních fotografií.

Knihař, ze kterého byl fotograf

Narodil se v Kolíně jako syn malíře a dekoratéra, který zemřel, když byly Sudkovi tři roky. Vychodil obecnou školu a dvouleté řemeslnické vzdělání v Kutné Hoře a od roku 1910 se tři roky učil u knihaře Františka Jermanna v Praze. Původní profesí byl tedy knihař a k fotografii se dostal až po válce a po zranění.

Zranění a jeho následky

Na italské frontě přišel o pravou paži. Rok se v pramenech rozchází, uvádí se květen 1917 i rok 1916, proto je poctivé psát jen to, že se to stalo za první světové války. V letech 1918 až 1927 pak žil v pražské Invalidovně, a právě odtud pochází jeho první ucelený fotografický soubor.

Škola a první ateliér

Od roku 1922 studoval fotografické oddělení Státní grafické školy v Praze u profesora Karla Nováka a studium ukončil v roce 1924. Téhož roku spoluzaložil Českou fotografickou společnost. V roce 1927 si spolu s Adolfem Schneebergerem pronajal ateliér v ulici Újezd, který se stal nejznámější adresou české fotografie.

Ateliér, který dnes stojí znovu

Šlo o přízemní zahradní fotografický pavilon o ploše 61 metrů čtverečních, pocházející z konce 19. století. Na Újezd byl přenesen v roce 1901 z Královských Vinohrad, takže i původní stavba byla vlastně přestěhovaná. V zahradě rostla hustá vegetace a před oknem stál pokroucený strom, který se stal námětem jednoho z nejslavnějších cyklů.

Požár a replika

Sudek ateliér používal od června 1927 do roku 1959, kdy se přestěhoval do domu na Hradčanech, jeho sestra Božena tam ale žila dál a on sám tam měl laboratoř až do smrti. V roce 1985 stavbu poškodil požár, který dokončil zkázu už tehdy zchátralého objektu. Kulturní památkou byl ateliér prohlášen v roce 1990 jako poslední doklad zahradního fotografického ateliéru z konce 19. století a v roce 2000 byla postavena replika. Dnešní stavba na Újezdě tedy není původní.

Technika a jedno rozšířené zjednodušení

Sudek pracoval s velkoformátovými deskovými kamerami, kontaktními kopiemi a pigmentovým tiskem. Kontaktní kopie znamená, že se negativ pokládá přímo na papír, takže výsledný obraz má přesně velikost negativu a nedá se zvětšit. Právě to dává jeho snímkům charakteristickou kresbu a zároveň to vysvětluje jejich malý formát.

Kdy přestal zvětšovat

Tvrzení, že nikdy nezvětšoval, ale neplatí. Metodu změnil až kolem roku 1940, do té doby zvětšoval běžně. To znamená, že celá jeho zakázková práce z třicátých let i slavné portfolio ze svatovítské katedrály vznikly ještě starším postupem. Rozdíl je zásadní pro každého, kdo se snaží jeho fotografie datovat podle způsobu zpracování.

Panoramata a stará kamera

Od padesátých let používal panoramatickou kameru Kodak na formát zhruba 10 krát 30 centimetrů. Doložitelné je, že šlo o starý přístroj z roku 1894 s pružinovým otočným objektivem, konkrétní model se ale dohledat nedá. Kniha Praha panoramatická vyšla v roce 1959, obsahuje 284 hlubotiskových reprodukcí a vyšla v nákladu pouhých tří set kusů. Kontaktní kopie z padesátých a šedesátých let dělal z negativů o rozměru 4 krát 5 palce na papír 8 krát 10 palců, největší až 12 krát 16 palců.

Cyklus	Roky podle muzea
Z Invalidovny	1922 až 1927
Svatý Vít	1924 až 1928
Okno mého ateliéru	1940 až 1954
Procházka po kouzelné zahrádce	1954 až 1959
Praha panoramatická	50. léta
Karlův most	1961
Janáček Hukvaldy	1971

Proč se datace cyklů rozcházejí

Zahradní cykly mají u různých institucí různé roky, protože nejde o jeden soubor, ale o několik příbuzných celků vznikajících na dvou různých místech. Vedle sebe se objevují názvy Procházka po kouzelné zahrádce, Procházka po mé zahrádce, Zahrádka mého ateliéru a Zátiší na okně mého ateliéru, s roky sahajícími od poloviny čtyřicátých do sedmdesátých let. V populárních textech se tyto soubory slévají do jednoho, což je zdroj většiny rozporů v datacích.

Zakázková práce, o které se mluví míň

Sudek nebyl jen autorem volných cyklů. V letech 1928 až 1936 pracoval jako stálý fotograf nakladatelství Družstevní práce a pro Ladislava Sutnara fotografoval portréty, reklamu i reportáže v duchu funkcionalismu. Fotografoval užitné předměty pro prodejní síť Krásná jizba, tedy broušené sklo, kovové popelníky, stojany na cigarety a porcelánové nádobí od předních českých návrhářů. Právě tahle část jeho díla ukazuje, že šlo o profesionála živícího se řemeslem, ne o osamělého umělce mimo trh.

Nejlépe doložené číslo z celé pozůstalosti

Sudek také soustavně reprodukoval umělecká díla pro dějiny umění. Ústav dějin umění Akademie věd převzal darovacím listem jeho sestry z 11. dubna 1978 celkem 13 500 negativů reprodukcí uměleckých děl a 1. listopadu 1989 dalších 4574 originálních fotografií. Jsou to nejpřesnější čísla, která se k jeho práci dají dohledat.

Pozůstalost a kdo ji spravuje

Fotografie, pozitivy a negativy spravuje Uměleckoprůmyslové museum v Praze, kterému byla podstatná část pozůstalosti postupně předávána v letech 1978 až 1988. Sbírky obrazů, grafik a soch přešly do Národní galerie, technické vybavení do Národního technického muzea a další části do Moravské galerie v Brně. Klíčovou roli při záchraně a zpracování sehrála historička fotografie Anna Fárová.

Kolik toho vlastně je

Tady si čísla protiřečí. Muzeum uvádí zhruba dvacet až jednadvacet tisíc pozitivů a sedmadvacet tisíc negativů předaných v letech 1978 až 1988, zatímco sekundární zdroje mluví o 21 660 pozitivech a 54 519 negativech a celkovém rozsahu sedmdesáti tisíc položek. Rozdíl je příliš velký na to, aby šlo o zaokrouhlení, proto se konkrétní číslo dá uvádět jen s uvedením instituce, která ho publikuje.

Byt na Hradčanech

Od roku 1959 do své smrti žil Sudek v domě U Luny na Úvoze. Muzeum převzalo prostory jeho bytu v roce 1989 a v roce 1995 tam otevřelo galerii nesoucí jeho jméno.

Samotář, který nebyl sám

Obraz mlčenlivého poustevníka je zjednodušení. Muzeum k jedné ze svých výstav jmenuje široký okruh jeho přátel, mezi nimi fotografy, historiky umění i architekty, a v ateliéru se konaly pravidelné hudební večery. Doložitelné je něco jiného a konkrétnějšího: nechodil na vernisáže vlastních výstav a nikdy se neoženil. Domácnost s ním sdílela sestra Božena, která od počátku třicátých let přebírala značnou část chodu ateliéru a po jeho smrti spravovala archiv.

A nebyl ani mimo struktury

Rozšířená představa, že po roce 1948 fungoval na okraji, také neodpovídá. V roce 1948 byl naopak spoluzakladatelem fotografické sekce Svazu československých výtvarných umělců a právě to fotografům umožnilo udržet si status umělce a s ním i částečnou tvůrčí svobodu. Byl tedy uvnitř systému a využil toho ve prospěch celého oboru.

Šest věcí, které se o Sudkovi říkají nepřesně

1. Že se vyučil fotografem. Vyučil se knihařem, fotografii studoval až od roku 1922 a školu dokončil v roce 1924.
2. Že nikdy nezvětšoval. Zvětšování opustil až kolem roku 1940, celá jeho zakázková práce z třicátých let vznikla dřív.
3. Že ateliér na Újezdě je původní stavba. Původní pavilon v roce 1985 vyhořel, dnešní budova je replika z roku 2000.
4. Že byl samotář bez okruhu přátel. V ateliéru se konaly pravidelné hudební večery, doložitelné je jen to, že nechodil na vlastní vernisáže.
5. Že po roce 1948 fungoval mimo oficiální struktury. Byl spoluzakladatelem fotografické sekce svazu výtvarných umělců.
6. Že dělal jen volné cykly. Osm let byl stálým fotografem nakladatelství a reprodukoval umělecká díla po tisících.

Časté otázky k Josefu Sudkovi

Čím se Sudek původně vyučil?

Knihařem. Od roku 1910 se tři roky učil u pražského knihaře Františka Jermanna a předtím absolvoval dvouleté řemeslnické vzdělání v Kutné Hoře. Fotografii začal studovat až v roce 1922 na Státní grafické škole u profesora Karla Nováka a absolvoval v roce 1924.

Jak přišel o ruku?

Byl těžce zraněn na italské frontě za první světové války a přišel o pravou paži. Rok se v pramenech rozchází, uvádí se květen 1917 i rok 1916, proto je přesnější mluvit obecně o první světové válce. V letech 1918 až 1927 pak žil v pražské Invalidovně, odkud pochází jeho první ucelený soubor fotografií.

Je pravda, že nikdy nezvětšoval?

Není, alespoň ne v celé kariéře. Zvětšování opustil až kolem roku 1940, kdy přešel ke kontaktním kopiím, u nichž se negativ pokládá přímo na papír a výsledek má přesně velikost negativu. Do té doby zvětšoval běžně, takže i portfolio ze svatovítské katedrály z konce dvacátých let vzniklo jinou technikou.

Stojí jeho ateliér na Újezdě dodnes?

Stojí, ale jde o repliku. Původní zahradní pavilon o ploše 61 metrů čtverečních pocházel z konce 19. století a na Újezd byl přenesen v roce 1901 z Královských Vinohrad. V roce 1985 ho poškodil požár, v roce 1990 byl objekt prohlášen kulturní památkou a v roce 2000 vznikla replika, kterou dnes spravuje soukromá společnost.

Jaké fotoaparáty používal?

Velkoformátové deskové kamery a od padesátých let panoramatickou kameru Kodak na formát zhruba 10 krát 30 centimetrů, doloženě starý přístroj z roku 1894 s pružinovým otočným objektivem. Kontaktní kopie dělal z negativů o rozměru 4 krát 5 palce na papír 8 krát 10 palců, největší až 12 krát 16 palců.

Byl Sudek samotář?

Jen zčásti. Muzeum jmenuje široký okruh jeho přátel z řad fotografů, historiků umění a architektů a v ateliéru se konaly pravidelné hudební večery. Doložitelné je, že nechodil na vernisáže vlastních výstav a nikdy se neoženil. Domácnost i chod ateliéru s ním sdílela jeho sestra Božena.

Kdo spravuje jeho pozůstalost?

Fotografie, pozitivy a negativy Uměleckoprůmyslové museum v Praze, kterému byla podstatná část předávána v letech 1978 až 1988. Obrazy, grafiky a sochy přešly do Národní galerie, technické vybavení do Národního technického muzea a další části do Moravské galerie. Zásadní roli při záchraně sehrála historička fotografie Anna Fárová.

Fotografoval i na zakázku?

Ano, a v podstatné míře. V letech 1928 až 1936 byl stálým fotografem nakladatelství Družstevní práce, fotografoval portréty, reklamu i užitné předměty pro prodejní síť Krásná jizba. Kromě toho soustavně reprodukoval umělecká díla: Ústav dějin umění převzal 13 500 negativů těchto reprodukcí a 4574 originálních fotografií.

Odkud údaje pocházejí

• Životopis, cykly, technika a pozůstalost: Uměleckoprůmyslové museum v Praze
• Historie a osud ateliéru na Újezdě: Ateliér Josefa Sudka
• Reprodukce uměleckých děl a počty negativů: Ústav dějin umění Akademie věd
• Panoramatická kamera a formáty kontaktních kopií: reportáž z badatelské návštěvy sbírky
• Spolupráce s Družstevní prací a Krásnou jizbou: podklady k výstavě o zakázkové tvorbě