Kupónová privatizace: knížka nestála tisíc a největší fond nebyl Koženého

Kupónová knížka nestála tisíc korun a největší fond nepatřil Viktoru Koženému. Cena je doložená přímo z předpisu: knížka za 35 korun a kupón za tisíc, dohromady 1 035 korun na jednu vlnu. A v první vlně vedla s náskokem skupina České spořitelny s 950 miliony investičních bodů, druhá byla Investiční banka a harvardské fondy až třetí. Následující text prochází, co se o kupónové privatizaci dá doložit z předpisů, z parlamentních tisků a z pravomocného rozsudku.

Co o kupónové privatizaci platí

• Umožnil ji zákon č. 92/1991 Sb. o převodu majetku státu, účinný od 1. dubna 1991.
• Kupónová knížka stála 35 Kčs a kupón 1 000 Kčs, tedy 1 035 Kčs za jednu vlnu.
• Každý účastník měl nárok na 1 000 investičních bodů na jednu vlnu.
• Zúčastnit se mohl občan s trvalým pobytem, který dovršil osmnáct let.
• V české části první vlny se zaregistrovalo 5 948 500 lidí a nabídnuto bylo 943 akciovek.
• Kupónová privatizace skončila 3. prosince 1994.
• Na konci srpna 2025 zbývalo v nezařazené evidenci necelých 529 tisíc účtů.

Na čem to právně stálo

Základem je zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, přijatý 26. února 1991 a účinný od 1. dubna téhož roku. Jeho čtvrtá část se jmenuje Investiční kupóny. Kupón byl podle zákona cenný papír na jméno, právo z něj vznikalo registrací ve stanovené lhůtě a kupóny byly nepřevoditelné. Kupónová knížka musela obsahovat jméno majitele, rodné číslo, bydliště, označení vydavatele, nabývací cenu, dobu platnosti a datum vydání. Vydavatelem bylo ministerstvo financí a čistý výnos připadl Fondu národního majetku.

Prováděcí předpis, ve kterém je cena

Mechaniku upravilo nařízení vlády č. 383/1991 Sb., o vydávání a použití investičních kupónů, vydané na podzim 1991 a zrušené v srpnu 1993. Právě v něm je to, co se dodnes nejčastěji plete: kupónová knížka stála 35 korun a nabývací cena investičního kupónu byla tisíc korun, placená při registraci kupónovou známkou. Dohromady tedy 1 035 korun za jednu vlnu. Celkový nárok činil tisíc investičních bodů na jednoho majitele a jednu vlnu.

Kdo se mohl zúčastnit

Nárok měl občan s trvalým pobytem na území státu, který k datu vydání kupónů dovršil osmnáct let. Pozor na jednu nesrovnalost: pro první vlnu z roku 1992 platilo federální vymezení, tedy československý občan s trvalým pobytem na území federace, zatímco dnes platné znění zákona už mluví o občanu České republiky. Pro druhou vlnu z roku 1994 tak platilo něco jiného než pro první.

Zákon o fondech přišel pozdě

Tohle je podstatný detail, který vysvětluje hodně z toho, co následovalo. Zákon č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, nabyl účinnosti až 29. května 1992, tedy v průběhu první vlny. Fondy vzniklé před jeho účinností měly podle přechodných ustanovení šest měsíců na to, aby svou činnost přizpůsobily. Během dvanácti let byl zákon desetkrát novelizován a nahradila ho až úprava přijatá v souvislosti se vstupem do Evropské unie.

Jak to technicky fungovalo

Proces zajišťovaly tři instituce. Centrum kupónové privatizace vyrábělo kupónové knížky a spolu s podnikem výpočetní techniky zřídilo registrační místa na poštách. Z těchto registračních míst později vznikl mimoburzovní trh. Středisko cenných papírů pak nabyvatelům zřizovalo majetkové účty a zaknihovávalo akcie.

Kola a převisy

Nabídka a poptávka se v každém kole vyhodnocovaly zvlášť. Když nabídka převýšila poptávku, byli zájemci uspokojeni. Když poptávka převýšila nabídku, vznikl poptávkový převis a akcie se v daném kole nepřidělily. Ministr financí v odpovědi na parlamentní interpelaci v březnu 1992 očekával tři až čtyři kola k dosažení rovnovážné ceny, nejpozději páté, a odhadoval, že neprodáno zůstane čtyři až deset procent původně nabízených akcií.

Kde privatizace končila

Proces končil okamžikem, kdy akcie nabyl do vlastnictví držitel kupónové knížky. Všechno, co následovalo, tedy nabídky fondů na odkup nebo správu akcií i další chování fondů, už bylo soukromoprávní jednání bez účasti státu. Tohle rozlišení je klíčové pro pochopení toho, kde vznikaly pozdější problémy.

Dvě vlny v číslech

U čísel je nutná opatrnost, protože se běžně míchají federální a české údaje. První vlna byla československá, druhá už jen česká.

Ukazatel	První vlna, česká část	Druhá vlna
Zaregistrovaní občané	5 948 500	6 161 000
Akciové společnosti	943	861
Počet emitovaných akcií	206 424 419 kusů	155 000 000 kusů
Jmenovitá hodnota akcie	1 000 Kč	1 000 Kč
Celková jmenovitá hodnota	206,4 miliardy Kč	155,0 miliardy Kč

Co se skrývá v druhé vlně

Z 861 společností druhé vlny bylo 185 takových, které se neprodaly v první vlně, a 676 nově založených, z toho 599 založil Fond národního majetku a 77 Pozemkový fond. Souhrnně za obě vlny jde v české části o 12 109 500 registrací, což ale není počet různých osob, protože se registrace za obě vlny sčítají, a o 1 804 akciových společností.

Jak velká část privatizace to byla

Ke konci roku 2010 bylo prostřednictvím kupónů zprivatizováno zhruba 342 miliard korun jmenovité hodnoty akcií, tedy 48,39 procenta všech privatizovaných akcií. Standardními metodami se prodalo 36,19 procenta a bezúplatně bylo převedeno 14,06 procenta. Rozdíl v rychlosti je přitom výmluvný: kupónová metoda převedla tenhle objem za čtyři roky, zatímco standardní metody za deset let zvládly zhruba polovinu. Čistý výnos Fondu národního majetku z kupónové privatizace činil 8,6 miliardy korun při nákladech půl miliardy.

Proč to vůbec mělo smysl

Jeden kontextový údaj vysvětluje logiku celé metody. V roce 1991 mělo víc než šedesát procent domácností úspory nižší než dvacet tisíc korun a jen patnáct procent domácností mělo úspory nad sto tisíc. Domácí kapitál na standardní odkup podniků prostě neexistoval, podobně jako po vzniku republiky neexistovala stabilní měna, o které píše text o měnové reformě z roku 1919.

Fondy, které vlnu ovládly

Investiční privatizační fondy se ukázaly jako nejsilnější hráč. V první vlně jim část nebo všechny své body svěřilo 72 procent držitelů kupónů, ve druhé vlně 64 procent. Zaregistrovalo se 429 fondů v první vlně, z toho 265 v Česku, a 353 ve druhé.

Skupina	Investiční body	Počet fondů
Skupina České spořitelny	950,4 milionu	1
Skupina Investiční banky	724,1 milionu	12
Harvard Capital and Consulting	638,5 milionu	8
Skupina Komerční banky	465,5 milionu	1
Skupina České pojišťovny	334,0 milionu	1

Těchto pět skupin dohromady ovládlo zhruba 55 procent bodů. Stojí za pozornost, že nejsilnější hráči byli bankovní domy, ne nováčci, a že harvardské fondy, které dodnes celé téma symbolizují, byly až třetí.

Limity, které přišly postupně

Zákon z roku 1992 určil, že jeden fond smí v jednom podniku držet nejvýše dvacet procent a nejvýš deset procent svého majetku smí investovat do jednoho podniku. Limit pro jednu investiční společnost napříč více jejími fondy ale původně neexistoval a byl doplněn až později. Novela z roku 1998 pravidla výrazně zpřísnila a stanovila mimo jiné, že cenné papíry jednoho druhu od téhož emitenta nesmí tvořit více než deset procent majetku fondu.

Únik z dohledu přes holdingy

V roce 1996 se řada investičních fondů začala přeměňovat na holdingy, tedy na běžné akciové společnosti, jejichž hlavním předmětem činnosti už nebylo kolektivní investování. Takovou společnost pak bylo možné vyvést. Novela z roku 1996 praxi omezila, po roce 1998 byly přeměny zakázány úplně a Komise pro cenné papíry, tedy specializovaný dohledový orgán, vznikla teprve v roce 1998. Dohled tedy dorazil až po tom, co se stalo.

Harvardské fondy podle pravomocného rozsudku

Tahle část stojí výhradně na rozsudku Vrchního soudu v Praze, který věc projednal v říjnu 2012, zrušil prvostupňový rozsudek Městského soudu v Praze z července 2010 a rozhodl znovu sám.

Co soud vyslovil

Viktor Kožený a Boris Vostrý byli uznáni vinnými zločinem podvodu. Kožený byl odsouzen k deseti letům odnětí svobody, Vostrý k devíti letům, oba do věznice s ostrahou. Soud uložil Koženému povinnost nahradit poškozenému holdingu v likvidaci 8 288 990 584 korun a Vostrému 2 213 580 730,80 koruny, v obou případech s úrokem z prodlení, se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na občanskoprávní řízení. Oba byli stíháni jako uprchlí, rozsudek u Koženého uvádí bydliště na Bahamách, u Vostrého v Belize.

V čem skutek spočíval

Podle rozsudku šlo o to, že v letech 1995 a 1996 byly na základě pokynů osoby disponující plnými mocemi vyváděny likvidní veřejně obchodovatelné cenné papíry z portfolií šesti harvardských investičních fondů na majetkově nebo personálně propojené společnosti se sídlem na Kypru. Fondy místo protihodnoty dostávaly směnky vydané podle bahamského práva nebo veřejně neobchodovatelné cenné papíry. Součástí skutku byl i příkaz k prodeji akcií jedné sklářské společnosti v hodnotě 5,6 miliardy korun, kterým měla být způsobena škoda přes 7,3 miliardy.

Jak se obhajoba bránila

Kožený podle rozsudku tvrdil, že šlo o politický proces, že všechny obchody byly předem odsouhlaseny statutárními orgány, že auditoři nezjistili závady a že hodnotu akcií jedné z kyperských společností nelze ověřit, a tedy nelze tvrdit, že někdo utrpěl škodu. Odvolací soud tuto argumentaci nepřijal. Proti prvostupňovému rozsudku přitom odvolací soud Vostrému trest i výši náhrady škody snížil.

Co z toho zbylo a jak to najít

Tohle je pro čtenáře nejpraktičtější část. Středisko cenných papírů zaniklo a vedení účtů převzal v červenci 2010 Centrální depozitář cenných papírů. Na rozdíl od střediska poskytuje depozitář služby klientům jen prostřednictvím svých účastníků z řad bank a obchodníků s cennými papíry, takže se za ním nedá přijít přímo.

Kolik účtů nikdo neotevřel

V roce 2011 evidoval depozitář 1,7 milionu účtů, se kterými majitelé nijak nenakládali. V roce 2015 bylo v takzvané nezařazené evidenci přes 1,36 milionu účtů a na konci srpna 2025 už jen necelých 529 tisíc, z nichž víc než 130 tisíc obsahovalo kótované cenné papíry. Nezařazená evidence vznikla právě z účtů převedených ze zaniklého střediska, jejichž majitelé nikdy neuzavřeli smlouvu s depozitářem ani s obchodníkem.

Od čeho se odrazit

Podle ministerstva financí je výchozím dokladem starý výpis ze Střediska cenných papírů. Akcie z privatizace mohly mezitím projít několika osudy: stažením z trhu, přeměnou na listinné cenné papíry, výměnou za jiné akcie, zpětným odkupem nebo vytěsněním minoritních akcionářů. Majitel papírů, které už žádnou hodnotu nemají, je může darovat nadačnímu fondu depozitáře. Stejně jako u převodů pojistných kmenů platí, že cenný papír nezaniká tím, že se o něj nikdo nehlásí.

Kdo dnes agendu spravuje

Fond národního majetku byl zrušen k 1. lednu 2006 zákonem z dubna 2005. Jeho působnost přešla na ministerstvo financí, které prostředky spravuje na zvláštním účtu mimo státní rozpočet.

Šest tvrzení o kupónové privatizaci, která neplatí

1. Kupónová knížka stála tisíc korun. Stála 35 korun, tisíc korun byla nabývací cena kupónu placená při registraci. Dohromady 1 035 korun na jednu vlnu.
2. Největší fond patřil Viktoru Koženému. Nepatřil. V první vlně vedla skupina České spořitelny s 950,4 milionu bodů, druhá byla Investiční banka a harvardské fondy byly třetí.
3. Zúčastnili se prakticky všichni dospělí. V české části první vlny se zaregistrovalo 5 948 500 lidí. Číslo 8,5 milionu, které se často uvádí, je federální údaj za celé Československo a týká se i pořízených knížek, ne jen skutečně použitých.
4. Stát fondy hlídal od začátku. Nehlídal. Zákon o investičních fondech nabyl účinnosti až v průběhu první vlny a specializovaný dohledový orgán vznikl teprve v roce 1998.
5. Obě vlny probíhaly za stejných pravidel. Neprobíhaly. První vlna byla federální a druhá už jen česká, lišil se i okruh oprávněných osob.
6. Akcie z privatizace už dnes nemají žádnou hodnotu. Některé ne, ale na konci srpna 2025 obsahovalo přes 130 tisíc opuštěných účtů kótované cenné papíry.

Devadesátá léta přinesla i druhé velké rozhodnutí o státním majetku. Po rozdělení federace připadlo České národní bance zhruba sedmdesát tun zlata a osud zlatého pokladu po roce 1993 je příklad toho, jak se z historické rezervy stala v roce 1998 položka k rozprodeji.

Kam se privatizované firmy fyzicky dostaly, ukazuje historie pražského parketu. Text o tom, jak pražská burza vznikla a jak dnes funguje, popisuje i to, proč se většina emisí z kupónové privatizace během několika let zase vyřadila.

Časté otázky

Kolik stála kupónová knížka?

Podle prováděcího nařízení z roku 1991 stála samotná kupónová knížka 35 korun a nabývací cena investičního kupónu byla tisíc korun, placená při registraci kupónovou známkou. Dohromady tedy 1 035 korun za jednu privatizační vlnu. Celkový nárok činil tisíc investičních bodů na jednoho majitele a jednu vlnu.

Kdo se mohl zúčastnit?

Občan s trvalým pobytem na území státu, který k datu vydání kupónů dovršil osmnáct let. Pro první vlnu z roku 1992 platilo federální vymezení, tedy československý občan s trvalým pobytem na území federace, pro druhou vlnu z roku 1994 už vymezení české. Zaměnit to nelze, jsou to dvě různá pravidla.

Kolik lidí a podniků se zapojilo?

V české části první vlny se zaregistrovalo 5 948 500 lidí a nabídnuto bylo 943 akciových společností s celkovou jmenovitou hodnotou 206,4 miliardy korun. Ve druhé vlně to bylo 6 161 000 registrovaných a 861 společností v hodnotě 155 miliard. Vyšší čísla, která se běžně uvádějí, jsou federální údaje za celé Československo.

Který fond byl největší?

V první vlně skupina České spořitelny s 950,4 milionu investičních bodů v jediném fondu. Druhá byla skupina Investiční banky se 724,1 milionu bodů ve dvanácti fondech a až třetí harvardská skupina s 638,5 milionu bodů v osmi fondech. Pět největších skupin dohromady ovládlo zhruba 55 procent bodů.

Jak dopadla kauza harvardských fondů?

Vrchní soud v Praze v říjnu 2012 zrušil prvostupňový rozsudek a rozhodl znovu. Viktor Kožený byl odsouzen k deseti letům odnětí svobody a Boris Vostrý k devíti letům, oba za zločin podvodu. Soud jim uložil nahradit poškozenému holdingu v likvidaci 8 288 990 584 korun, respektive 2 213 580 730,80 koruny. Oba byli stíháni jako uprchlí.

V čem skutek podle soudu spočíval?

V letech 1995 a 1996 byly podle rozsudku z portfolií šesti harvardských investičních fondů vyváděny likvidní veřejně obchodovatelné cenné papíry na propojené společnosti se sídlem na Kypru. Fondy místo protihodnoty dostávaly směnky vydané podle bahamského práva nebo veřejně neobchodovatelné cenné papíry.

Proč mohly fondy dělat, co dělaly?

Právní rámec přišel pozdě. Zákon o investičních společnostech a investičních fondech nabyl účinnosti až v průběhu první vlny a fondy vzniklé dříve měly šest měsíců na přizpůsobení. Od roku 1996 se navíc řada fondů přeměňovala na běžné akciové společnosti mimo dohled nad kolektivním investováním. Přeměny byly zcela zakázány až po roce 1998, kdy také vznikl specializovaný dohledový orgán.

Jak zjistím, jestli mi ještě nějaké akcie zbyly?

Výchozím dokladem je podle ministerstva financí starý výpis ze Střediska cenných papírů, jehož agendu převzal v červenci 2010 Centrální depozitář cenných papírů. Ten poskytuje služby jen prostřednictvím svých účastníků z řad bank a obchodníků s cennými papíry. Na konci srpna 2025 zbývalo v nezařazené evidenci necelých 529 tisíc účtů, z toho přes 130 tisíc s kótovanými cennými papíry.

Odkud údaje pocházejí

• Zákon o velké privatizaci: úplné znění zákona č. 92/1991 Sb.
• Cena knížky a nárok na body: znění nařízení vlády č. 383/1991 Sb.
• Průběh a organizace první vlny: zpráva vlády pro Federální shromáždění
• Očekávání ministra financí: odpověď na parlamentní interpelaci z roku 1992
• Čísla obou vln a podíl metod: studijní text Vysoké školy ekonomické podle výročních zpráv fondů
• Rozhodnutí soudu: rozsudek Vrchního soudu v Praze
• Jak dohledat akcie: metodika ministerstva financí