Že na Radhošti stála svatyně boha Radegasta, je tvrzení, které nemá oporu v žádném středověkém prameni. Nejstarší kronika, která o božstvu tohoto okruhu mluví, popisuje hradiště u polabských Slovanů a jako hlavního boha jmenuje někoho úplně jiného. Spojení s beskydskou horou vzniklo až v roce 1710 v knize moravského barokního historiografa, který se sám odvolával na doslech od nejmenovaného kněze. Následující text prochází, co se o Radhošti a Pustevnách dá doložit, včetně toho, kde přesně socha Radegasta stojí a co se stalo s Libušínem.
Co si z textu odnesete
- Kronikář z počátku 11. století jméno Radegast vůbec neužívá, píše o hradišti Riedegost a bohu Svarožicovi.
- Spojení Radegasta s Radhoštěm zavedl v roce 1710 Jan Jiří Středovský, a to na základě etymologie.
- Jméno hory se dá vyložit z osobního jména stejně jako desítky dalších slovanských místních jmen a žádné božstvo k tomu není potřeba.
- Socha Radegasta nestojí na vrcholu, ale zhruba dva a půl kilometru od něj, a je to kopie z roku 1998.
- Libušín a Maměnka jsou od roku 1995 národní kulturní památkou, stavitelem byl Michal Urbánek, Jurkovič byl projektant.
- Po požáru v roce 2014 se z původních trámů Libušína podařilo zachovat asi sedm procent.
Co říkají nejstarší prameny
Kronikář Dětmar z Merseburku, v německé literatuře Thietmar, sepsal svou kroniku v letech 1012 až 1018. Popisuje v ní hradiště, které nazývá Riedegost, jako opevnění se třemi rohy a třemi branami, obklopené pralesem, s dřevěným chrámem podepřeným zvířecími rohy. Uvnitř stály modly několika božstev, každá s vyrytým jménem, v přilbě a zbroji. Nejvyšším z nich byl podle něj Zuarasici, tedy Svarožic.
Jméno se objevuje až o padesát let později
Adam Brémský psal přibližně od roku 1066 a z Dětmarova díla čerpal. Totéž místo ale nazývá Retra a nejvyšším bohem tamního chrámu je u něj Radegast. Odtud jméno přebírá Helmold z Bosau a další. Převažující výklad v dnešní odborné literatuře zní, že došlo k záměně: jméno hradiště bylo omylem vzato za jméno božstva. Prameny nikde neztotožňují Svarožice s Radegastem.
Kde to všechno bylo
Ať už se hlavní bůh jmenoval jakkoli, o umístění není sporu. Jde o hradiště polabských Slovanů, konkrétně kmene Ratarů, jehož nejpravděpodobnější poloha je v bažinaté oblasti u jezer poblíž Neubrandenburgu, tedy v dnešním severním Německu. České země se v této souvislosti neobjevují vůbec.
Jak se Radegast dostal do Beskyd
Tady je jádro věci a je překvapivější, než se čeká. Nejde o obrozenecký výmysl 19. století, jak se často předpokládá, ale o barokní konstrukt starší o víc než sto let.
Rok 1710
Autorem spojení je moravský kněz a historiograf Jan Jiří Středovský a jeho spis Sacra Moraviae historia. Podle historika Eduarda Maura Radhošť získal významné místo v národní mytologii teprve díky cyrilometodějské tradici, kterou s tímto vrchem spojil právě Středovský, a to opět na základě etymologických výkladů. Soluňští bratři měli podle něj na Radhošti vymýtit kult pohanského boha Radegasta, doloženého ovšem německými středověkými kronikami jen v severoněmecké Retře, ne v českých zemích.
Na čem to Středovský postavil
Sám autor se odvolával na svědectví nejmenovaného kněze, podle kterého se mezi lidem v okolí Radhoště vypráví o jakési stejnojmenné modle, která kdysi stála na vrcholu a kterou věrozvěsti skáceli. Z toho vystavěl barvitý příběh o zástupu ctitelů a pohanských obřadech. Dobová kritika se ozvala už ve třicátých letech minulého století poznámkou, že je přímo úžasné, co všechno Středovský ví o moravském pravěku.
Verdikt současné historiografie
Maur to shrnuje jednou větou: žádný skutečně věcný argument nenaznačuje, že by na Radhošti nebo na Hostýně existovala svatyně boha Radegasta, ani že by sem vystoupili svatí Cyril a Metoděj. Dodává, že historickou paměť obou moravských hor lze zpětně sledovat jen do 17. a 18. století, dál zřetelně čitelné prameny pro historii jejich kultu nesahají.
Co k tomu říká archeologie
Odborná práce věnovaná přímo Radhošti přidává druhý argument. Chybí jakékoli archeologické či písemné nálezy, které by existenci kultu potvrzovaly. Obvyklou námitku, že vše bylo ze dřeva a proto se nic nedochovalo, vyvrací srovnáním: na jiných nalezištích se slovanským osídlením ze stejného období se dochovaly aspoň projevy hmotné kultury, nástroje, zbraně, ozdoby nebo pohřebiště. Hustý pralesní porost oblasti navíc trvalejší osídlení činí nepravděpodobným.
Kdy se legenda usadila místně
Nejstarší doložený místní záznam o spojení je až z roku 1735, tedy pětadvacet let po Středovského spisu. Je to nápis na tabulce u kříže na vrcholu, který mluví o falešném bohu Radagostovi ctěném pohany na Radhošti okolo roku 700, a staví proti němu obraz Krista Pána z roku 1735.
Odkud se vzalo jméno hory
Nejlepší protiargument proti božstvu je jazykový. Základem jména je kořen rad, používaný napříč slovanskými jazyky ve významu radost nebo náklonnost. Přidáním části host vzniká výraz Radhost, běžně užívaný jako osobní jméno. S přivlastňovací příponou by tak jeden z možných výkladů zněl Radhostova hora.
Není to nic výjimečného
Přípona hošť je v českých zemích běžná, srovnat lze Tuhošť, Vidhošť nebo Vlhošť. Stejný typ jména se opakuje v celém slovanském prostoru, od polských vsí Radogoszcz po ruský Radogošč. Jméno hory tedy nevyžaduje k vysvětlení žádné božstvo, stačí obyčejné osobní jméno.
Jazykový detail, na kterém záleží
Maur upozorňuje ještě na jednu věc. Jméno polabského boha původně neznělo Radgost, ale Redigast. Obě jména jsou si sice podobná, jednoznačnou souvislost mezi nimi ale prokázat nelze. Za povšimnutí stojí i to, že Jan Amos Komenský na své mapě Moravy z roku 1627 označuje horu jako Radhost mons, tedy v podobě bez odkazu na božstvo.
Devatenácté století si vybralo obojí
Národní hnutí legendu nevytvořilo, ale otočilo jí význam. Původní oslava vítězství nad pohanstvím byla nahrazena spíš kultem Radegasta jako symbolu slovanského dávnověku. Maur to popisuje jako názorný příklad synkretického myšlení: na jednom vrcholu byl oslavován pohanský bůh jako symbol dávnověku, tak je tomu například u Palackého, a zároveň Cyril a Metoděj jako patroni, kteří jeho kult potlačili. Každý si podle svého založení mohl vybrat jedno, druhé, nebo obojí.
Kameny do základů
Jak silná ta symbolika byla, ukazuje jeden konkrétní doklad. Kameny z Řípu, Hostýna, Radhoště a Blaníku nemohly chybět v základech Národního divadla, položených slavnostně v roce 1868. Podobně nasycené významem je i další česká hora s vrcholovou stavbou, viz text o Milešovce a její observatoři.
Falza, která mýtus živila
Zájem o polabské bohy vznikl v Německu 17. a 18. století a doprovodily ho takzvané prillwitzské idoly, padělané sošky, z nichž jedna má představovat Radegasta a nese jeho jméno napsané runami. Jméno Radegast se objevuje také v jedné z falšovaných glos ve staročeském slovníku Mater Verborum. Pointa je v tom, že právě z těchto padělků vychází ikonografie pozdější sochy na Radhošti.
Socha, která nestojí tam, kde si lidé myslí
Autorem je frenštátský rodák Albín Polášek, profesor akademie v Chicagu. Na díle začal pracovat už v roce 1924 a konečnou podobu vytvořil kolem roku 1930 v pronajatém ateliéru v pražských Nuslích. Ve slévárně firmy Maška pak vznikly dvě identické sochy ze směsi betonu a žulové drti vyztužené železnou kostrou.
Jak vypadá
Postava má mužské tělo a hlavu lva s úšklebkem šelmy, na hlavě přilbici v podobě býčí hlavy s rohy. Je oblečená do zdobené suknice se širokým pasem se sponou ve tvaru slunce, z níž vyčnívají nohy obuté do krpců. V pravé ruce drží roh hojnosti, na kterém sedí kachna, levou se opírá o sekeru na dlouhém topůrku. Toto zvířecí pojetí se výrazně liší od starších vyobrazení, kde bývá Radegast zobrazován jako muž s býčím znakem nebo jako jezdec.
Odhalení a jedna tragédie
Socha byla odhalena spolu se sousoším Cyrila a Metoděje 5. července 1931 v rámci Slovanské pouti, kterou uspořádaly Matice radhošťská a Pohorská jednota Radhošť pod záštitou vlády. Zaplatili ji čeští rodáci v Americe. Den předtím, 4. července, se strhla bouřka a u sochy byl bleskem zabit dvaadvacetiletý vojín, který u ní držel stráž.
Proč je dnešní socha kopie
Umělý kámen trpěl povětrností a železná armatura přitahovala blesky, které sochu poškodily už v roce 1938. Nejvíc škodilo zamrzání vody v prasklinách. První restaurování proběhlo v roce 1980 a socha se vrátila na místo v roce 1982. V roce 1994 bylo konstatováno, že eroze rychle pokračuje, a rozhodlo se o replice z odolnějšího materiálu. Originál byl v květnu 1996 odvezen a kameníci vytesali z osmnáctitunového žulového kvádru kopii, která byla na místo osazena 4. července 1998. Váží 3,38 tuny a měří 320 centimetrů, náklady necelý milion korun uhradil nošovický pivovar, který má Radegasta v logu.
Kde je originál a kde druhá socha
Tohle se plete nejčastěji. Zrestaurovaný originál byl z rozhodnutí ministerstva kultury umístěn do vestibulu radnice ve Frenštátě pod Radhoštěm a slavnostně odhalen 6. listopadu 1998. Druhá socha, odlitá souběžně, se na přelomu padesátých a šedesátých let našla zavezená zeminou na zahradě bývalé slévárny v Praze. Protože měla zvířecí rysy, úřad usoudil, že se tematicky hodí do zoologické zahrady, kam byla v roce 1961 přesunuta.
A ještě jedna oprava
Socha nestojí na vrcholu Radhoště. Je umístěná na katastru Dolní Bečvy, zhruba kilometr jihozápadně od Pusteven a asi dva a půl kilometru od vrcholu, s tváří otočenou k němu. Kdo míří jen k soše, na vrchol se nedostane.
Vrchol: kříž, kaple a sousoší
Nejstarší prokazatelný křesťanský symbol na vrcholu je dřevěný kříž vztyčený v roce 1735 s obrazem umírajícího svatého Františka Xaverského. Jeho posvěcení se účastnilo až dva tisíce poutníků a od té doby se na vrchol konaly každoroční pouti.
Kaple z konce století
Iniciativa vzešla už v roce 1885 od frenštátského spolku Občanská beseda, stavba ale začala o dvanáct let později. Peníze se sháněly sbírkami po celé Moravě. Zajímavý je spor o pozemek: arcibiskup nechtěl stavbu na svém území povolit, a tak se komitét obrátil na majitele sousedního panství. Výsledkem bylo, že kaple stojí stejným dílem na území dvou obcí. Postavena byla v letech 1896 až 1898 a vysvětil ji olomoucký arcibiskup za účasti až třiceti tisíc lidí. Jde o nejvýše položenou církevní stavbu v Česku.
Zvonice a šindel
Dřevěná zvonice se šindelovou střechou byla přistavěna v roce 1924, kdy byla celá kaple obložena impregnovaným šindelem, aby se zabránilo vlhnutí zdiva. Okna mají barevné vitráže se světci a se jmény donátorů z okolních obcí. Prezident Masaryk kapli navštívil 23. června 1928, což připomíná bronzová deska ve vstupním vestibulu.
Sousoší a spolek
Myšlenka postavit na vrcholu sochu věrozvěstů zazněla už v roce 1862, uskutečnila se ale až v roce 1931 Poláškovým bronzovým sousoším, které bylo odhaleno za přítomnosti autora a zhruba pětadvaceti tisíc lidí. Sousoší stojí na místě staršího kamenného kříže, který byl přesunut ke vchodu do kaple. O kapli se stará Matice radhošťská, založená v roce 1905, zrušená v roce 1951 a obnovená až v roce 1994. Vlastníkem kaple je farnost, spolek si ji pronajímá za symbolickou korunu ročně.
Pustevny a jedna častá záměna
Sedlo Pustevny leží v nadmořské výšce 1018 metrů a jméno má po poustevnících, kteří tam žili do roku 1874. Stavební činnost tam rozvinula Pohorská jednota Radhošť, turistický a národní spolek založený v roce 1884, jehož cílem bylo zřídit síť horských hotelů a ubytoven.
Kdo Libušín postavil
Tady je oprava, která se v popularizačních textech často míjí. Dušan Samo Jurkovič byl autorem plánů, ale pracoval pro vsetínskou stavební kancelář Michala Urbánka, který byl stavitelem objektů. Jurkovič sám své plány zhodnotil jako sečtení výsledků studia lidových staveb na Valašsku a Slovensku. Libušín a Maměnka vznikly v letech 1897 až 1899 a slavnostně byly otevřeny 6. srpna 1899, výstavba stála 82 433 rakouských korun.
Druhá oprava, tentokrát o výzdobě
Interiéry Libušína nemaloval Mikoláš Aleš. Podílel se na nich nepřímo: akademický malíř Karel Štapfer vymaloval vnitřek podle Alšových kreseb, mimo jiné boha Radegasta, portáše Stavinohy a zbojníků. Půdorys jídelny má tvar kříže, což Jurkovič zvolil podle valašských dřevěných kostelů z urbanistických důvodů.
Od zestátnění k památce
Pohorská jednota byla zrušena v roce 1950 a stavby přešly na stát. V osmdesátých letech už byly silně zchátralé a v roce 1994 se Libušín nacházel v havarijním stavu. O rok později získalo právo hospodaření rožnovské muzeum v přírodě a téhož roku byly Pustevny nařízením vlády prohlášeny za národní kulturní památku. Generální rekonstrukce probíhala v letech 1996 až 1999 a stála pětadvacet milionů korun.
Požár a šestiletá obnova
V noci na 3. března 2014 zasáhl Libušín požár. Propadla se střecha a zdemolována byla umělecky nejhodnotnější jídelna. Vyšetřování pracovalo se třemi verzemi, technickou závadou, nedbalostí a úmyslem. Jako příčina byla nakonec určena špatně instalovaná kamna při opravě topení, kdy v komínové soustavě vznikla vzduchová kapsa neodizolovaná od dřevěných stěn a trámů. Závadu nezjistili ani technici při následné revizi.
Jak se to stavělo znovu
Referenčním bodem obnovy se stal rok 1925, tedy stav po zprovoznění po první světové válce. Z původních trámů se podařilo zachovat asi sedm procent, zbytek byl vyroben znovu tradičními rukodělnými postupy. Stavba vznikla v podstatě dvakrát: trámy se vyrobily a složily v hale zhotovitele a teprve pak byly na místě sestaveny jako skládačka. Projektant použil trojrozměrný informační model budovy, který posloužil hlavně při skrytí hasicího zařízení v konstrukci.
Hašení bez vody
Nejzajímavější technický detail je právě protipožární řešení. V nejcennější části interiéru, v jídelně, je plynový hasicí systém, tedy technika běžná u muzejních archivů, kde nelze hasit vodou ani pěnou. Inertní plyn sníží v místnosti obsah kyslíku a zamezí hoření. Vodní systém je ve střešním plášti pro postřik fasád a střech. Obnovená chata byla otevřena v létě 2020 a projekt získal ocenění Národního památkového ústavu.
| Rok | Událost |
|---|---|
| 1710 | Středovský ve své knize poprvé spojuje Radegasta s Radhoštěm |
| 1735 | dřevěný kříž na vrcholu, nejstarší doložený místní záznam o legendě |
| 1884 | vznik Pohorské jednoty Radhošť |
| 1896 až 1898 | stavba a vysvěcení kaple svatého Cyrila a Metoděje |
| 1899 | otevření Libušína a Maměnky podle Jurkovičových plánů |
| 1931 | odhalení sochy Radegasta a sousoší věrozvěstů |
| 1955 | vyhlášení národní přírodní rezervace Radhošť |
| 1995 | Pustevny prohlášeny za národní kulturní památku |
| 1998 | na hřeben osazena žulová kopie sochy, originál umístěn ve Frenštátě |
| 2014 | požár Libušína |
| 2020 | znovuotevření obnoveného Libušína |
Podobně jako u beskydské hory se i u pražské stavby ukazuje, že nejznámější údaje jsou konstrukcemi pozdější doby, viz text o Karlově mostě a jeho legendách.
Osm věcí, které se o Radhošti říkají neprávem
- Na Radhošti stála svatyně Radegasta. Nemá to oporu v pramenech ani v archeologii, spojení je z roku 1710.
- Legendu vymysleli obrozenci. Autorem je barokní historiograf, 19. století ji jen převzalo a otočilo jí význam.
- Radegasta zmiňuje nejstarší kronika. Dětmar z Merseburku píše o hradišti Riedegost a bohu Svarožicovi, jméno Radegast se objevuje až o padesát let později u jiného autora.
- Jméno hory dokládá kult božstva. Vysvětlí ho běžné osobní jméno, stejný typ jména se opakuje po celém slovanském území.
- Socha Radegasta stojí na vrcholu. Stojí zhruba dva a půl kilometru od něj, na hřebeni mezi Pustevnami a vrcholem.
- Je to původní socha z roku 1931. Je to žulová kopie z roku 1998, originál je ve vestibulu frenštátské radnice.
- Libušín postavil Jurkovič. Jurkovič byl projektant, stavitelem byl Michal Urbánek ze Vsetína.
- Interiér maloval Mikoláš Aleš. Vymaloval ho Karel Štapfer podle Alšových kreseb.
Praktické údaje a příroda
Radhošť měří 1129 metrů, je sedmou nejvyšší horou Moravskoslezských Beskyd a jejich nejzápadnější tisícovkou. Leží na hranici katastrů dvou obcí, a tím i na hranici dvou okresů, dvou krajů a dvou diecézí. Jedna strana hory navíc odvodňuje do Baltského moře a druhá do Černého.
Ochrana přírody
Národní přírodní rezervace Radhošť byla vyhlášena v roce 1955 a po přehlášení na konci osmdesátých let se rozšířila na 144,36 hektaru. Chrání zachovalé lesní komplexy typické pro Západní Karpaty, vystavené extrémním vlivům větru, sněhu a námrazy. Pravidelně tu hnízdí strakapoud bělohřbetý a vzácný lejsek malý, zdržuje se tu rys ostrovid a nepravidelně i vlk a medvěd. Správci zároveň upozorňují, že velké množství turistů působí ve vrcholových partiích negativně.
Jak se tam dostat
Nejsnazší přístup je z Pusteven, kam vede sedačková lanovka z Trojanovic a kde je parkoviště. Odtud pokračuje modře značená hřebenovka kolem sochy Radegasta na vrchol, celkem asi čtyři kilometry. Nejhodnotnější výstup vede z Rožnova pod Radhoštěm po červené, sedm kilometrů s převýšením kolem osmi set metrů. Kdo se vydává na hřeben za horšího počasí, měl by vědět, jak funguje přivolání horské služby, protože vrcholové partie bývají v mlze a náledí zrádné.
Lanovka
První jednomístná lanovka byla zprovozněna v roce 1940, měřila 876 metrů a jízda trvala osmnáct minut. Do počátku osmdesátých let přepravila kolem šesti milionů osob. Nahradila ji od roku 1985 dvoumístná sedačková lanovka s téměř dvojnásobnou délkou, převýšením čtyři sta metrů a kapacitou devět set osob za hodinu. Je jedinou lanovkou v Beskydech provozovanou i v létě.
Časté dotazy k Radhošti a Pustevnám
Uctíval se na Radhošti bůh Radegast?
Není to doložené. Historik Eduard Maur uvádí, že žádný věcný argument nenaznačuje existenci svatyně na Radhošti, a kult je německými středověkými kronikami doložen jen v severoněmecké Retře. Chybí také jakékoli archeologické nálezy, které by kult potvrzovaly, a to na rozdíl od jiných lokalit se slovanským osídlením ze stejného období.
Kdo spojil Radegasta s Radhoštěm?
Moravský kněz a historiograf Jan Jiří Středovský ve spise Sacra Moraviae historia z roku 1710, a to na základě etymologických výkladů. Sám se odvolával na svědectví nejmenovaného kněze o modle, která měla na vrcholu stát. Nejstarší místní záznam o legendě je až z roku 1735, tedy o pětadvacet let později.
Co o Radegastovi píše nejstarší kronika?
Dětmar z Merseburku v kronice sepsané v letech 1012 až 1018 jméno Radegast vůbec neužívá. Popisuje hradiště Riedegost u polabských Slovanů a jako nejvyššího boha jmenuje Svarožice. Jméno Radegast se objevuje až u Adama Brémského zhruba o padesát let později, a převažující výklad je, že šlo o záměnu jména hradiště za jméno božstva.
Stojí socha Radegasta na vrcholu Radhoště?
Nestojí. Je umístěná na hřebeni mezi Pustevnami a vrcholem, zhruba kilometr jihozápadně od Pusteven a asi dva a půl kilometru od vrcholu, s tváří otočenou k hoře. Na vrcholu jsou kaple svatého Cyrila a Metoděje, sousoší věrozvěstů a kříž.
Je dnešní socha původní?
Není. Původní socha z betonu a žulové drti trpěla povětrností a poškozovaly ji blesky přitahované železnou výztuží. Dnešní žulová kopie byla osazena v roce 1998, váží 3,38 tuny a měří 320 centimetrů. Zrestaurovaný originál je od listopadu 1998 ve vestibulu radnice ve Frenštátě pod Radhoštěm.
Kdo postavil Libušín a Maměnku?
Autorem plánů byl Dušan Samo Jurkovič, který pracoval pro vsetínskou stavební kancelář Michala Urbánka, jenž byl stavitelem objektů. Zadavatelem byla Pohorská jednota Radhošť. Stavby vznikly v letech 1897 až 1899, otevřeny byly 6. srpna 1899 a jejich výstavba stála 82 433 rakouských korun.
Co se stalo s Libušínem v roce 2014?
V noci na 3. března 2014 ho zasáhl požár, při kterém se propadla střecha a zdemolována byla umělecky nejhodnotnější jídelna. Jako příčina byla určena špatně instalovaná kamna, kvůli nimž vznikla v komínové soustavě vzduchová kapsa neodizolovaná od dřevěných konstrukcí. Obnova trvala zhruba šest let a chata byla znovu otevřena v létě 2020.
Od kdy jsou Pustevny národní kulturní památkou?
Od roku 1995, kdy je za národní kulturní památku prohlásilo nařízení vlády. Důvodem je jedinečný architektonicko-urbanistický celek. Objekty Libušín a Maměnka má ve správě muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.
Odkud údaje pocházejí
- Eduard Maur, přednáška Paměť hor pro Učenou společnost České republiky: materiály Učené společnosti České republiky
- Národní muzeum v přírodě, informace o Pustevnách, Libušíně a Maměnce: stránky správce objektů na Pustevnách
- Národní muzeum v přírodě, popis obnovené jídelny Libušín: popis jídelny a metody obnovy
- Národní památkový ústav k obnově Libušína po požáru: text památkového ústavu o obnově
- Nařízení vlády č. 262/1995 Sb. o prohlášení národních kulturních památek: nařízení vlády s uvedením Pusteven
- Adam Muras, diplomová práce o Radhošti, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity: archiv závěrečných prací Masarykovy univerzity
- Matice radhošťská k podobě a původu radhošťské legendy: text spolku pečujícího o kapli
- Agentura ochrany přírody a krajiny, správa CHKO Beskydy: stránky správy chráněné krajinné oblasti
Poznámka redakce. Rok vzniku Poláškovy sochy se v pramenech uvádí různě, objevují se roky 1929, 1930 i 1931, přičemž rok 1931 je datem odhalení. Také datum vysvěcení kaple se liší o jeden den a odhady škody po požáru Libušína se pohybují mezi osmdesáti a sto dvanácti miliony korun, proto konkrétní částku neuvádíme. Tvrzení, že originál sochy je v Rožnově pod Radhoštěm, jsme ověřovali a je nesprávné, socha je ve Frenštátě pod Radhoštěm.