Tomáš Baťa: rok 1922, kdy snížil ceny na polovinu a mzdy o 40 procent

Tomáš Baťa převzal v roce 1895 firmu s dluhy přes osm tisíc zlatých a padesáti zaměstnanci. Když o sedmatřicet let později zahynul při letecké havárii, zaměstnávala jeho firma přes 31 tisíc lidí, vyráběla 36,3 milionu párů obuvi ročně a měla 2 500 prodejen. Mezi tím leží soustava řízení, kterou dodnes zkoumají manažerské školy, a město postavené na jednom modulu o rozměru 6,15 metru.

Co Baťa dokázal

• Firmu založil v roce 1894 se sourozenci Annou a Antonínem.
• V roce 1922 snížil ceny obuvi na polovinu a zároveň mzdy o 40 procent.
• V roce 1924 zavedl účast zaměstnanců na zisku a samosprávu dílen.
• Osmihodinovou pracovní dobu zavedl 18. listopadu 1918.
• V roce 1932 měl podíl 81 procent na výrobě obuvi v Československu.
• Baťovská města podle zlínského vzoru vznikla na čtyřech kontinentech.

Ve zlínském výzkumném ústavu začínal i chemik, který tam před válkou připravil polyamidové vlákno a po válce vymyslel měkké kontaktní čočky. Popisuje ho text o Ottovi Wichterlem a jeho čočkostroji.

Sedmá generace ševců

Narodil se 3. dubna 1876 ve Zlíně jako člen sedmé generace rodu místních ševců, přičemž jeho přímý předek Lukáš Baťa se ve Zlíně jako švec připomíná už v roce 1667. Matka zemřela, když mu bylo osm let, a rodina se pak přestěhovala do Uherského Hradiště.

První samostatný pokus mu nevyšel. Jako patnáctiletý začal vyrábět houňovou obuv ve vídeňském Döblingu, ale podnik zakrátko ztroskotal. V roce 1892 ho otec prohlásil spolu se starším bratrem Antonínem za plnoletého, takže mohl začít působit jako obchodní cestující.

Vlastní firmu založili sourozenci Anna, Antonín a Tomáš v roce 1894 po návratu do Zlína. Živnostenský list byl vydán 21. září na jméno bratra Antonína, protože Tomáš byl nejmladší. Společný kapitál činil podle Informačního centra Baťa šest set zlatých, Nadace Tomáše Bati uvádí asi osm set.

Rok, ve kterém firma málem skončila

Po roce podnikání měl závod dluhy přes osm tisíc zlatých a stál před bankrotem. V říjnu 1895 navíc odešel Antonín na vojnu, takže ve vedení zůstal sám devatenáctiletý Tomáš. Odvrátit bankrot mu trvalo asi rok. Firma tehdy měla padesát zaměstnanců.

Řešení přišlo v roce 1897 a jmenovalo se baťovky. Byly to lehké plátěné boty a jejich úspěch u zákazníků zaručil prosperitu i růst podniku. V roce 1898 opustila firmu sestra Anna s vyplacením podílu, v roce 1900 byla firma protokolována jako T. & A. Baťa a měla asi 120 zaměstnanců. Po smrti bratra Antonína v roce 1908 zůstal Tomáš jediným vlastníkem.

Co si přivezl z Ameriky

První pobyt v USA absolvoval od ledna do května 1905 a cestou navštívil továrny v Anglii a Německu. Přímým důsledkem byla moderní tříetážová tovární budova z červených cihel postavená v roce 1906 podle americké inspirace.

Zásadnější byla ale cesta v roce 1919, kdy navštívil Fordovy závody v Detroitu a firmu Endicott-Johnson v Binghamtonu. U Forda ho podle Informačního centra Baťa zajímala proudová výroba automobilů, jejíž páteří byl běžící pás, zaujal ho Fordův princip služby veřejnosti, tedy prodej za cenu přístupnou každému, a ocenil, že Fordovy závody byly přístupné návštěvníkům. U firmy Endicott-Johnson se seznámil s jejími sociálními programy: továrními jídelnami, zdravotní službou, sebevzděláním pracovníků a originálním systémem pomoci k výstavbě rodinných domků.

Obojí se pak objevilo ve Zlíně. Běžící pásy určené k výrobě obuvi byly v Baťových závodech uvedeny do provozu v roce 1927 a šlo o originální konstrukci závodů.

Válka a rychlý růst

V roce 1914 měla továrna 400 zaměstnanců a s vojenskými zakázkami rostla výroba i počet lidí. V roce 1918 už pracovalo v Baťově továrně čtyři tisíce zaměstnanců. Vznikaly nové obory: firemní koželužna a elektrárna v roce 1915, závodní konsum s potravinami v roce 1916, vlastní zemědělské hospodaření a vlastní síť tuzemských prodejen v roce 1917. Právě odbouráním velkoobchodních mezičlánků se úzce propojila Baťova výroba s obchodem.

Osmnáctého listopadu 1918 zavedl Baťa osmihodinovou pracovní dobu. Sám k tomu později poznamenal, že v jeho závodě se od jeho vzniku pracovalo deset hodin, přestože zákon až do roku 1918 připouštěl jedenáct.

Rok 1922: ceny na polovinu

Tohle je nejznámější rozhodnutí celé Baťovy kariéry a naštěstí se dá doložit jeho vlastními slovy, protože Nadace Tomáše Bati zveřejňuje plný text sbírky Úvahy a projevy.

Situaci popsal Baťa v provolání z 26. srpna 1922 takto: rozhodli se pro udržení výroby v plném rozsahu, ale snížit výrobní náklady tak, aby mohli obuv prodávat průměrně o polovinu levněji než toho jara. Doslova dodal, že takové snížení nelze ušetřit na režiích a že bylo nutné sáhnout ke snížení mezd zřízencům a pracujícím na čas o čtyřicet procent.

Zaměstnancům zároveň nabídl kompenzaci: dokud hladina cen neklesne alespoň o polovinu, bude jim firma opatřovat potraviny, oděv a ostatní běžné životní potřeby za polovinu ceny, která byla na trhu požadována v květnu toho roku.

Proč to udělal

Důvodem byl skokový růst kurzu koruny. Baťa to popsal tak, že měna stoupla v zahraničí v posledních týdnech dvojnásob a že firma prodává obuv za hranicemi za polovinu výrobních nákladů. Domácí zákazníci přitom čekali s nákupem, až ceny klesnou. Uvedl konkrétní příklad rolníka, který v prodejně říká, že prodal obilí za polovinu a nebude kupovat, dokud nekoupí za polovinu i boty. Situaci shrnul jako skok koruny z deseti na dvacet centimů.

Cenu toho rozhodnutí vyčíslil sám: sleva podle něj pohltila celou polovinu jmění firmy, zatímco dluhy redukovány nebyly.

Kampaň se zapsala i vizuálně. Úvahy a projevy popisují plakát zobrazující ruku sevřenou v pěst, která rozbíjí slovo Drahota, vylepený v celé republice, a označují ho za jeden z nejslavnějších plakátů, jaké kdy zapůsobily na mysli lidu.

Výsledek shrnuje město Zlín stručně: levnými výrobky Baťa rázem získal tisíce zákazníků, ovládl trh a stal se československým králem obuvi.

Baťovské devítkové ceny: co se doložit dá a co ne

S Baťou se automaticky spojují ceny končící devítkou a nejčastěji se uvádí částka 199 korun. Tady je potřeba být opatrný.

V plném textu Úvah a projevů se řetězec 199 nevyskytuje ani jednou a ani Informační centrum Baťa, Nadace Tomáše Bati, Muzeum jihovýchodní Moravy nebo Zlínský architektonický manuál k původu devítkových cen nic neuvádějí. Formulace, které kolují, pocházejí ze sekundárních článků a navzájem se liší.

Doložit se dá jen nepřímo, že firma devítkové ceny skutečně používala. Publikace o Baťově nemocnici uvádí denní poplatky za ústavní ošetřování ve výši 19, 39 a 89 korun podle třídy a od roku 1938 jejich zvýšení v průměru o devět korun. Že by ale konkrétní cenu 199 korun zavedl Baťa jako marketingový nápad, primární zdroje nedokládají.

Soustava řízení

Baťův systém stál na čtyřech pilířích, které spolu souvisely. Bez toho prvního by ty další nefungovaly.

Samospráva dílen. Podnik byl rozdělen na menší jednotky, které samostatně hospodařily a účtovaly, tedy dílny, prodejny, nákupny a další útvary. Ty mezi sebou obchodovaly s pevnými zúčtovacími cenami a rozpočet dílny obsahoval jen ty náklady, které mohla sama ovlivnit.

Účast na zisku. Zavedena byla v roce 1924 jako finanční prémie vyplácená v rámci dílny podle společně dosaženého hospodářského výsledku. Výše účasti jednotlivých dílen se každý týden zveřejňovala v podnikových novinách. Podstatný je rozdíl v odpovědnosti: pracovníci na dílnách měli účast na zisku, lidé nesoucí vyšší odpovědnost měli účast na zisku i na ztrátě.

Týdenní zúčtování. Pilířem účetnictví byly týdenní uzávěrky stanovené k pevně určenému dni, které podávaly obraz o výrobě, obchodu i celkovém hospodaření. Baťa si od toho sliboval, že termín vynutí neprodlené řešení problémů. Pololetní plány se dělily na týdny a z týdenního předpokladu se odvíjely denní rozpisy výroby.

Osobní účty. Zaměstnanci si ukládali úspory přímo v závodě a firma je úročila. V projevu z roku 1926 Baťa uvádí, že vklady zaměstnanců úrokují deseti procenty, a slibuje, že každému novorozenci věnují tisíc korun vázaného vkladu, který závod do jeho čtyřiadvaceti let rozmnoží desateronásobně.

Svůj vlastní požadavek na systém formuloval jasně: hledal takový způsob účasti na zisku, aby jím bylo možné vybudovat samosprávu dílen, což podmiňovalo, že vyúčtování bude týdenní, že si účastník bude umět svou účast spočítat sám a že se bude vztahovat na malé oddělení, aby se každý mohl podílet na správě dílny. Cíl komentoval slovy, že hledal způsob, který by pracoval automaticky jako východ a západ slunce.

Služba veřejnosti

Zastřešujícím programem byla od roku 1922 služba veřejnosti. Principem bylo vyplácet vysoké dělnické mzdy a nabízet zákazníkům zboží za nízké ceny, čehož mělo být dosaženo nasazením špičkových technologií a výrobním principem velký obrat a malý zisk. Baťa svůj program v roce 1924 popsal jako poskytování levné a dobré obuvi zákazníkům a slušné mzdy svému dělnictvu a vyslovil směřování učinit z dělníků kapitalisty.

Rok	Počet zaměstnanců
1895	50
1900	asi 120
1914	400
1918	4 000
1922	2 632
1925	5 763
1927	9 459
1930	21 259
1932	25 005 v Československu
1938	65 000 celkem, z toho 42 000 doma

Za pozornost stojí propad mezi lety 1918 a 1923, kdy počet zaměstnanců klesl ze čtyř tisíc na 2 160. Teprve po zlevnění v roce 1922 začala křivka strmě stoupat.

Zlín postavený na jednom modulu

Baťovský Zlín stojí na jediném konstrukčním nápadu. Podle města byl zlomovým rokem 1927, kdy vznikl jednotný systém železobetonového skeletu, nejprve se čtvercovými a od roku 1930 s kruhovými sloupy, s modulovým rozpětím 6,15 krát 6,15 metru, realizovaný pomocí posuvného bednění. Počet podlaží se u půdorysu tří krát třinácti polí pohyboval od dvou do pěti.

Rychlost, kterou to umožnilo, je hlavní pointa. Výstavba pětipodlažního objektu o rozměrech 80 krát 20 metrů trvala podle města od výkopu po kolaudaci pět měsíců.

Architektů se v Baťově službách vystřídalo několik. Jan Kotěra vypracoval projekt Baťovy vily, domky pro zaměstnance a v roce 1918 rozsáhlý regulační plán pro stavbu dělnické kolonie. František Lýdie Gahura nastoupil k firmě v roce 1924 a pracoval pro ni do roku 1945, přičemž právě on navrhl regulační plán nového uspořádání budov s využitím firemního konstrukčního systému. V letech 1933 až 1946 byl prvním městským architektem Zlína a pojilo ho přátelství s Le Corbusierem. Vladimír Karfík před příchodem do Zlína pracoval v Paříži u Le Corbusiera, v Chicagu v kanceláři specializované na mrakodrapy a v roce 1928 nastoupil na praxi u Franka Lloyda Wrighta. Do stavebního oddělení firmy Baťa nastoupil 3. května 1930.

Domky pro zaměstnance

Nejstarší dochovaný typ je volně stojící domek se čtyřmi bytovými jednotkami podle Kotěry z roku 1923 o vnějším půdorysu 17 krát 8 metrů. Bydlení bylo ve dvou etážích, každý byt v samostatné, a k bytu patřil i kurník, chlévy a zahrada.

Gahurova varianta z roku 1924 měla vnější půdorys 15,7 krát 9,15 metru a počínaje těmito domy se stalo pravidlem, že měl každý nový byt pro zaměstnance koupelnu a záchod. Červené cihlové domky se stavěly zpočátku pro čtyři, později obvykle pro dvě rodiny a ve třicátých letech se vyvážely do baťovských kolonií ve Švýcarsku, Francii, Anglii i dalších zemích.

V roce 1935 uspořádala firma architektonickou soutěž, aby získala nové projekty, a členem poroty byl Le Corbusier. První cenu získal švédský architekt Eric Svedlund. V posledním roce Baťova života stálo ve Zlíně 1 564 domků pro zaměstnance a do roku 1945 jich přibylo celkem 2 210.

Mrakodrap a kancelář ve výtahu

Správní budova číslo 21 vznikla podle projektu Vladimíra Karfíka. Firma původně uvažovala o třech pětietážových budovách propojených mosty, Karfík ale nabídl druhou variantu: sedmnáctipodlažní mrakodrap. V roce 1936 požádala firma o stavební povolení na budovu vysokou 77,5 metru, která se ve své době stala nejvyšším objektem ve střední Evropě.

Základ tvoří železobetonová konstrukce standardního zlínského modulu 6,15 krát 6,15 metru, jen průměry sloupů se pohybují od 50 do 75 centimetrů podle umístění, a aby to nebylo na fasádě znát, mají některé sloupy oválný profil. Prosklená fasáda s dvojitými okny tvoří 52 procent obvodového pláště. Jedno patro o rozměrech 80 krát 20 metrů mělo pojmout až dvě stě zaměstnanců.

Nejznámějším prvkem je pojízdná kancelář ředitele umístěná ve výtahu. Byla navržena tak, aby ředitel mohl širokými automatickými dveřmi vstoupit do kteréhokoli patra nebo mluvit k zaměstnancům rozhlasem, a uvnitř je jednoduchý stůl, klimatizace i umyvadlo. Zlínský architektonický manuál uvádí půdorys 6 krát 6 metrů, Muzeum jihovýchodní Moravy zhruba 5 krát 5 metrů. Muzeum k tomu dodává, že kancelář velmi pravděpodobně nikdy nesloužila původnímu účelu, protože Jan Antonín Baťa záhy emigroval, ale zůstává výrazným dokladem baťovského systému řízení.

Budova měla vzduchotechniku a klimatizaci, telefonní ústřednu, ústřednu jednotného času, potrubní poštu a páternoster. Náklady dosáhly podle muzea 8,8 milionu korun. Sám Tomáš Baťa přitom pracoval v prosté místnosti uprostřed standardní budovy o rozměrech šest krát šest metrů, se psacím stolem, starou židlí, dvěma telefony, globusem, skříní a umyvadlem.

Nemocnice, školy a pracovní doba

Pracovní doba se zkracovala postupně: osm hodin od roku 1918, pětidenní pracovní týden o 45 hodinách od roku 1930 a čtyřicetihodinový týden od roku 1934.

Zázemí se budovalo od roku 1910, kdy vzniklo stravování ve firemní kuchyni s jídelnou. V roce 1918 přibyla závodní mateřská školka a knihovna, v roce 1919 závodní spořitelna, v roce 1924 firemní zdravotní a sociální oddělení i sportovní klub. Od roku 1926 firma zaměstnávala tělesně postižené lidi v kartonáži.

Nemocnici věnoval Baťa milion korun darovacím dopisem 1. května 1926, tedy k vlastním padesátinám, se slovy, že vzpomíná raněných hrdinů naší práce. Práce začaly 9. dubna 1927 a prvního pacienta nemocnice přijala 21. listopadu 1927. Areál navrhl Gahura a spoluautorem byl pozdější ředitel Bohuslav Albert, kterého firma získala inzerátem ve Věstníku českých lékařů. Místo jedné vysoké budovy vznikl na Gahurův popud horizontální areál rozdělený do sedmnácti objektů obklopených zelení a hlavní část se podle města postavila za devět měsíců.

Baťova škola práce

V roce 1925 založil Baťa vlastní učňovskou školu, pro kterou se ujal název Baťova škola práce. Nastupovali do ní čtrnáctiletí chlapci zvaní Mladí muži, kteří čtyři roky absolvovali praxi v provozech a večerní vyučování a byli po celou dobu ubytovaní na internátech. Od roku 1929 se přijímaly i dívky, u kterých se vedle jazyků, počtů a tělesné výchovy vyučovala společenská a rodinná výchova, šití, zdravověda, bytová kultura a vaření.

Od let 1931 a 1932 se do Zlína dostávali mladí pracovníci z Baťových zahraničních továren ze Švýcarska, Jugoslávie, Francie, Německa, Polska, Velké Británie, Nizozemska, Egypta i Indie. Ve třicátých letech se v mistrovské škole vyvinulo osm oborů a v roce 1935 vznikl Studijní ústav s vědeckovýzkumnou činností v oborech obuvnictví, koželužství, strojírenství, chemie, geologie a zemědělství.

Baťovská města ve světě

Firma nestavěla jen továrny, ale celá města podle zlínského vzoru. Postup byl vždy stejný: nákup rozsáhlého pozemku, tovární budovy podle firemního modulu, domky pro zaměstnance a penziony pro svobodné.

Místo	Země	Nákup pozemku	Rozloha
Ottmuth	tehdejší Německo	konec roku 1930	686 hektarů
Chelmek	Polsko	srpen 1931	986 hektarů
Möhlin	Švýcarsko	září 1931	24 hektarů
Hellocourt	Francie	říjen 1931	487 hektarů
East Tilbury	Velká Británie	leden 1932	600 akrů
Borovo	tehdejší Jugoslávie	výroba od roku 1931	280 hektarů
Best	Nizozemsko	1933	160 hektarů
Batanagar	Indie	základní kámen 28. 10. 1934	neuvedeno

Doma vznikly Otrokovice od roku 1929, Batizovce od roku 1934 a Šimonovany, pro které se ujalo jméno Baťovany, od roku 1938. Největší tovární město mimo Československo bylo Borovo v dnešním Chorvatsku, kde do roku 1945 vzniklo devatenáct továrních budov a 147 obytných objektů se 490 byty. Kanadská Batawa dostala jméno až v červnu 1940 spojením jména Bata s poslední slabikou Ottawy.

Dvanáctého července 1932

Tomáš Baťa zahynul 12. července 1932 při letecké havárii v Otrokovicích. Zahynul s ním i pilot Jindřich Brouček, se kterým Baťa letěl už na obchodní cestu do Indie, ze které se vrátil v únoru téhož roku a kterou New York Times označily za nejdelší a nejctižádostivější obchodní cestu, jaká byla kdy letadlem vykonána.

Podrobnosti nehody je potřeba brát opatrně. Primární zdroje uvádějí datum, místo, typ stroje Junkers a jména dvou obětí. Vše ostatní, co se o havárii píše, tedy okolnosti počasí, odklad startu nebo spor pilota s Baťou, pochází ze sekundárních článků, které se navzájem rozcházejí.

Bilance k tomu dni je působivá. Firma podnikala v 36 oborech výroby, obchodu, služeb a dopravy, zaměstnávala přes 31 tisíc osob, úspory zaměstnanců na osobních účtech činily 152 milionů korun, roční výroba byla 36,3 milionu párů obuvi, což představovalo 81 procent výroby obuvi v Československu a 75 procent exportu, a obchodní síť měla 2 500 prodejen, z toho 1 800 doma a 700 v zahraničí.

Řízení firmy převzal tříčlenný tým ve složení Jan Antonín Baťa, Dominik Čipera a Hugo Vavrečka, přičemž Čipera se zároveň stal starostou Zlína. Památník Tomáše Bati podle Gahurova návrhu byl dokončen v roce 1933 a otevřen k prvnímu výročí, jako vzdušná třípodlažní transparentní hala, ve které byla umístěna i kopie letadla.

Co bylo po něm

Jan Antonín Baťa, nevlastní bratr, přišel do firmy v roce 1912 jako čtrnáctiletý a po roce 1932 se stal držitelem akcií a čelným představitelem. V létě 1939 odešel do amerického exilu a v lednu 1941 do Brazílie, kde založil několik venkovských měst. V roce 1947 byl v nepřítomnosti odsouzen k patnácti letům vězení a v obnoveném řízení v roce 2007 byl původního nařčení zbaven konstatováním, že nebyl spáchán trestný čin.

Tomáš Baťa junior odjel v březnu 1939 přes Londýn do Kanady, kde řídil budování Batawy, a v letech 1941 až 1942 přebíral koordinaci baťovských společností ve světě. Po válce soustředil podnikání ve firmě se sídlem v Londýně, které se později přesunulo do Toronta.

V Československu byly podniky firmy Baťa znárodněny prezidentským dekretem číslo 100 z října 1945 s účinností k 27. říjnu 1945. Po válce byly zestátněny i baťovské podniky v Polsku, Maďarsku, Jugoslávii a Bulharsku, takže firma znárodňováním v Evropě ztratila skoro tři čtvrtiny podniků.

Tomáš Baťa junior se do Prahy vrátil 14. prosince 1989 a do Zlína o dva dny později. V roce 1991 obnovil podnikání firmy v Československu, v roce 1998 byla otevřena zrekonstruovaná vila a zahájila činnost Nadace Tomáše Bati a k 1. lednu 2001 vznikla Univerzita Tomáše Bati, jejíž správní radu až do své smrti v roce 2008 vedl.

Co ze Zlína zbylo

Městská památková zóna Zlín byla vyhlášena 20. listopadu 1990 a s rozlohou zhruba 430 hektarů patří mezi největší zóny v Česku. Charakteristické je podle Památkového katalogu užití režného cihelného zdiva a u etážových budov jeho kombinace s železobetonovou monolitickou skeletovou konstrukcí a velkoplošnými okny.

Jednotlivě jsou chráněné mimo jiné Baťův mrakodrap a Památník Tomáše Bati, oba od 3. května 1958, Studijní ústavy od roku 1997, Velké kino a svobodárny od roku 2001 a čtyři vzorové domy ze soutěže roku 1935. Stojí za zmínku, co chráněné samostatně není: Společenský dům, tedy pozdější hotel Moskva, ani vila Tomáše Bati, ani tovární areál jako celek. Zlín také není na indikativním seznamu UNESCO.

Mrakodrap prošel v roce 2004 rekonstrukcí a dnes v něm sídlí krajský úřad a finanční úřad, pojízdná kancelář je ve zvláštním návštěvnickém režimu stále využívaná. V roce 2013 otevřelo Muzeum jihovýchodní Moravy ve zrekonstruované čtrnácté budově expozici Princip Baťa, která získala cenu Gloria Musaealis za nejlepší muzejní výstavu roku.

Značka dnes

Podle Nadace Tomáše Bati provozuje společnost Baťa aktivity na pěti kontinentech, obslouží víc než milion zákazníků denně, dává práci více než čtyřiceti tisícům zaměstnanců a ve čtyřiceti výrobních zařízeních v pětadvaceti zemích vyrobí ročně kolem 150 milionů párů bot. Firma sama na svém webu uvádí jiná čísla, konkrétně přes 32 tisíc zaměstnanců, sedmnáct továren a působení v 56 zemích, a označuje se za rodinný podnik s více než stotřicetiletou historií.

Sbírku obuvi shromáždila Sonja Baťa a v roce 1979 rodina založila nadaci muzea, které 6. května 1995 otevřelo v Torontu budovu od architektů Moriyama a Teshima. Sbírka čítá téměř patnáct tisíc předmětů a pokrývá 4 500 let historie.

Osm věcí, které o Baťovi překvapí

1. Živnostenský list byl na bratra. Tomáš byl v roce 1894 nejmladší ze tří.
2. V roce 1895 firma málem zkrachovala. S dluhy přes osm tisíc zlatých.
3. Zlevnění stálo polovinu jmění firmy. Vyčíslil to sám Baťa.
4. Mzdy klesly o 40 procent. Zároveň s poloviční cenou životních potřeb.
5. Vklady zaměstnanců úročil deseti procenty. A novorozencům dával tisíc korun.
6. Celý Zlín stojí na modulu 6,15 metru. Pětipodlažní budova za pět měsíců.
7. Baťova vlastní kancelář měla šest krát šest metrů. Stůl, dva telefony, globus.
8. Cenu 199 korun nelze doložit. V jeho projevech se to číslo nevyskytuje.

Dopravní stavbu, kterou firma potřebovala pro levné palivo, popisuje text o Baťově kanálu.

Časté dotazy k Tomáši Baťovi

Kdy a kým byla firma Baťa založena?

V roce 1894 ve Zlíně sourozenci Annou, Antonínem a Tomášem Baťovými. Živnostenský list byl vydán 21. září na jméno bratra Antonína a společný kapitál činil podle Informačního centra Baťa šest set zlatých, podle Nadace Tomáše Bati asi osm set.

Co byly baťovky?

Lehké plátěné boty, které firma uvedla na trh v roce 1897. Jejich úspěch u zákazníků zaručil prosperitu a růst podniku poté, co firma v roce 1895 stála s dluhy přes osm tisíc zlatých před bankrotem.

Proč Baťa v roce 1922 snížil ceny na polovinu?

Kvůli skokovému růstu kurzu koruny, který podle jeho vlastních slov stoupl v zahraničí dvojnásob, takže firma prodávala obuv za hranicemi pod výrobními náklady a domácí zákazníci čekali na zlevnění. Současně snížil mzdy o čtyřicet procent a zaměstnancům zajistil životní potřeby za polovinu květnových cen.

Opravdu zavedl ceny končící devítkou?

Doložit se to nedá. V plném textu jeho projevů se číslo 199 nevyskytuje a ani Informační centrum Baťa, Nadace Tomáše Bati nebo Muzeum jihovýchodní Moravy k původu devítkových cen nic neuvádějí. Nepřímým dokladem, že firma takové ceny používala, je sazebník Baťovy nemocnice s poplatky 19, 39 a 89 korun.

Jak fungovala účast zaměstnanců na zisku?

Zavedena byla v roce 1924 jako prémie vyplácená v rámci dílny podle společně dosaženého výsledku, přičemž výsledky jednotlivých dílen se každý týden zveřejňovaly v podnikových novinách. Pracovníci na dílnách měli účast na zisku, lidé s vyšší odpovědností na zisku i na ztrátě.

Co je zlínský modul?

Jednotný systém železobetonového skeletu s modulovým rozpětím 6,15 krát 6,15 metru, vyvinutý v roce 1927 a realizovaný pomocí posuvného bednění. Podle města Zlín trvala výstavba pětipodlažního objektu o rozměrech 80 krát 20 metrů od výkopu po kolaudaci pět měsíců.

Kdy a jak Tomáš Baťa zemřel?

Dvanáctého července 1932 při letecké havárii v Otrokovicích, spolu s pilotem Jindřichem Broučkem. Primární zdroje uvádějí datum, místo, typ stroje a jména obětí, podrobnosti o okolnostech nehody pocházejí jen ze sekundárních a vzájemně rozporných zdrojů.

Je baťovský Zlín památkově chráněný?

Městská památková zóna Zlín byla vyhlášena 20. listopadu 1990 a má rozlohu zhruba 430 hektarů. Samostatně jsou chráněné jednotlivé stavby jako mrakodrap, Památník Tomáše Bati, Velké kino nebo Studijní ústavy, ale hotel Moskva, Baťova vila ani tovární areál jako celek mezi nimi nejsou.

Odkud údaje pocházejí

Životopisná data, chronologie firmy, počty zaměstnanců, popis systému řízení, baťovská města i vzdělávací instituce pocházejí z Informačního centra Baťa, které je součástí knihovny Univerzity Tomáše Bati, a z Nadace Tomáše Bati. Baťovy vlastní formulace ke zlevnění v roce 1922, k účasti na zisku a k osobním účtům jsou z plného textu sbírky Úvahy a projevy zveřejněného nadací. Konstrukční systém, rychlost výstavby a popis továrních budov uvádí město Zlín, popis mrakodrapu a architektů Zlínský architektonický manuál a Muzeum jihovýchodní Moravy. Historie nemocnice pochází z publikace Krajské nemocnice T. Bati, památková ochrana z Památkového katalogu Národního památkového ústavu a dnešní stav značky z firemních stránek.

• chronologie u Informačního centra Baťa
• plný text sbírky Úvahy a projevy
• město Zlín o továrních budovách a modulu
• Zlínský architektonický manuál k budově 21

Jak se dnes pozná kvalita obuvi a jak o ni pečovat, popisuje text o péči o boty podle materiálu, a proč se čísla velikostí neshodují, rozebírá text o velikostech obuvi a systému Mondopoint.

Další texty z rubriky Styl najdete v průvodci stylem.