Koh-i-noor: proč se tužka jmenuje po diamantu a jak vzniká šest týdnů

Koh-i-noor Hardtmuth začínal v roce 1790 ve Vídni jako továrna na kameninu a tužky přišly na řadu až později. Zakladatel byl původně zedník a kameník, jeho patent z roku 1802 na tuhu z grafitu a jílu ale drží dodnes celý obor. Žlutá tužka s číslem 1500, kterou koupíte v každém papírnictví, se vyrábí šest týdnů a projde desítkami operací.

Co Koh-i-noor dokázal

• Josef Hardtmuth si nechal v roce 1802 patentovat výrobu tuhy z grafitu a jílu.
• Výroba se v roce 1848 přestěhovala do Českých Budějovic, kde je dodnes.
• Žlutá tužka 1500 se jmenuje po indickém diamantu a nese jméno od roku 1889.
• Systém gradací od 8B po 10H převzali ostatní výrobci jako standard.
• Ochranná známka slona je pátou nejstarší obrazovou známkou na světě.
• Denně se v Českých Budějovicích vyrobí půl milionu tužek.

Zedník, který vymyslel tuhu

Josef Hardtmuth se narodil v roce 1758 a původně byl zedníkem a kameníkem v městysi Peystorfu v Rakousku, teprve později se stal stavitelem. Ve Vídni pracoval ve službách Lichtenštejnů a vypracoval mimo jiné plány empírových architektur kolem zámku ve Valticích a návrh pavilonu s vyhlídkovou věží ve tvaru minaretu v Lednici.

Továrnu založil ve Vídni v roce 1790, ale ne na tužky. V roce 1789 se mu podařilo zhotovit nádobí z keramické hmoty známé jako vídeňská kamenina, u níž glazura neobsahovala ani olovo, ani kysličník cíničitý. Úspěch mu potom pomohl rozšířit výrobu tužek z červené rudky, v roce 1808 zavedl výrobu tuší a v roce 1810 umělé pemzy, papírových tabulek a neapolské žlutě.

Zásadní byl rok 1802, kdy si nechal patentovat způsob výroby grafitové tuhy z grafitu a jílu. Bakalářská práce Jihočeské univerzity k tomu dodává, že metodu objevil už kolem roku 1790, tedy pět let před Francouzem Contém, kterému se objev obvykle připisuje, ale patent získal až o dvanáct let později.

Ten princip je dodnes základem celého oboru. Poměr grafitu a jílu určuje tvrdost: čím víc grafitu, tím měkčí tuha, čím víc jílu, tím tvrdší. Bez toho by neexistovala stupnice, kterou dnes používá celý svět.

Proč zrovna Budějovice

Rozhodnutí přesídlit výrobu padlo za Josefova syna Carla Hardtmutha a mělo velmi konkrétní důvody. Ve Vídni byly podle dobových pramenů poměry nesnesitelné kvůli revolučním názorům dělníků a vysokým výrobním nákladům.

Jižní Čechy nabízely čtyři věci najednou: dostatek dřeva v šumavských lesích k vypalování zboží v pecích, jíl v okolí Českých Budějovic, nedaleké tuhové doly a levnou pracovní sílu. K tomu se přidala doprava. Zakoupené pozemky ležely v těsném sousedství stanice koněspřežní železnice a zároveň u splavné Vltavy.

Dobová žádost o tovární oprávnění z 30. září 1847 to popisuje přesně tak: továrna je umístěna mezi splavnou Vltavou a privilegovanou první železnicí, tudíž ve zvlášť výhodné poloze pro dovoz materiálu i pro odbyt a přepravu výrobků po železnici a po Dunaji do jižních a východních končin a po Vltavě a Labi do krajin severních a západních.

Smlouva o stavbě budovy se stavitelem Josefem Sandnerem byla uzavřena 31. července 1846 a protože šlo jen o jednopatrové budovy, stavba rychle pokračovala. Výroba byla zahájena v roce 1848, převládala ale keramická produkce. Samotná výroba tužek zůstala až do roku 1853 ve Vídni a čistě tužkárnou se areál stal teprve od roku 1898, kdy se keramika přesunula do nového závodu v Podbořanech.

Rok přesunu se přitom v pramenech liší. Firma i Památkový katalog uvádějí 1848, Encyklopedie Českých Budějovic v perexu 1847 a historik Václav Vondra píše, že továrna byla dostavěna koncem října 1847 a pracovat se v ní začalo v roce 1848, možná už v roce 1847.

Žlutá tužka číslo 1500

Za nejslavnějším výrobkem firmy stojí Carlův syn Franz Hardtmuth. Ten ve druhé polovině osmdesátých let 19. století dokončil modernizaci výroby dřevěné tužky pomocí jednoúčelových strojů i modernizaci výroby grafitových tuh, takže dokázal sériově vyrábět sedmnáct rozdílných gradací s přesně definovanými parametry.

Tužku uvedl na trh nebývalým způsobem. Nenabídl nejprve nižší cenu, kterou by později zvyšoval, ale nastavil ji téměř třikrát výš než ostatní prodejci. Sázel na to, že kvalita se obhájí sama, a vyšlo mu to. V roce 1900 získala tužka ocenění na Grand Prix v Paříži a stala se nejznámější tužkou na světě.

Číslo 1500 bylo pořadové číslo řady, jméno pochází od indického diamantu Koh-i-noor, tedy Hory světla, který je součástí britských korunovačních klenotů. Po úspěchu tužky převzala firma jméno do svého názvu v roce 1894.

Rok uvedení se ale rozchází. Firma na svém webu i blogu uvádí 1888, zatímco Encyklopedie Českých Budějovic, Český rozhlas i Seznam Zprávy shodně píší o roce 1889. Nezávislé zdroje se tedy shodují na pozdějším datu než výrobce sám.

Proč je tužka žlutá, se doložit nedá tak jednoznačně, jak se běžně tvrdí. Firemní blog vazbu vysvětluje tím, že jde o barvu žlutého diamantu Koh-i-noor. Rozšířený výklad, že žlutá měla evokovat Orient, se v ověřitelných zdrojích nepodařilo doložit vůbec.

Co znamenají písmena H, B a F

Tady existují dva výklady a stojí za to je nesměšovat.

Firma tvrdí, že jde o iniciály: H jako Hardtmuth, B jako Budweis, tedy Budějovice, a F jako Franz. Firemní blog to opírá o zápisky samotného Franze Hardtmutha.

Technická literatura včetně odborné práce Jihočeské univerzity i zahraničních výrobců používá jiný, anglický výklad: B od black, tedy černý, H od hard, tedy tvrdý, HB jako hard black a F jako fine nebo firm. Který výklad je původní, se z dostupných zdrojů rozhodnout nedá, a firemní verze je pochopitelně vlastnický výklad.

Zajímavé je, že si firemní blog protiřečí i sám. Na jednom místě říká, že F odkazuje na křestní jméno Franz, a o kus dál, že písmenem F byla označená speciální stenografická tužka.

Jak se tužka vyrábí

Vypadá jednoduše, ale vzniká šest týdnů a projde desítkami operací. Postup podle odborné práce Jihočeské univerzity vypadá takhle.

Míchání a válcování. Nízkoslinující jemný jíl a čistý mletý grafitový prášek se míchají po dobu určenou recepturou nebo do dosažení potřebné vlhkosti a homogenity, která se průběžně kontroluje. Válcováním pak hmota prochází mezi rotujícími válci pod tlakem tak, aby se nehomogenní složky a mikročástice rozetřely a vznikla hmota bez jakékoli struktury.

Kartušování a lisování. Hmota se lisuje do tvaru válce zvaného kartuše, který se vloží do lisu vytvářejícího jednotlivé tuhy. Tryska lisovacího stroje se osadí matricí, která dává vylisované tuze požadovaný tvar a rozměr.

Sušení a pálení. Vylisované tuhy se vkládají do kovových bubínků, které se v sušicí peci otáčejí na obě strany, aby prosušení bylo rovnoměrné. Pak se vypalují při teplotě blížící se tisíci stupňům, přičemž dochází ke slinutí jílu a grafitu.

Napouštění. Vypálená tuha je pórovitá a křehká, takže se namáčí v preparační lázni z tuků, olejů a parafinů, což zvyšuje její pevnost. Doba preparace se pohybuje od dvanácti do osmačtyřiceti hodin při teplotě lázně 90 až 120 stupňů. Po ukončení se tuhy nechají odkapat a zbytky lázně se odstraní v odstředivce.

Třídění. Tuhy se brousí, půlí na přesnou délku, hrotují a stoprocentně třídí. Odstraňují se polámané, zakřivené, zdeformované nebo barevně odlišné kusy a měří se tvrdost.

Dřevo a sendvič

Polotovarem pro dřevěnou část jsou prkénka z cedru, lípy srdčité, borovice vejmutovky, čínské lípy zvané baswood, jelutongu nebo jedle. Vzhledem k celosvětovému nedostatku kvalitního a cenově dostupného dřeva roste poptávka i po méně kvalitních dřevinách, jako je olše a topol.

Drážkovací stroj vyfrézuje do prkénka podélnou drážku podle vkládané tuhy, do drážky se založí tuha a přiloží se druhé prkénko. Tím se tuha uzavře do dřeva z obou stran a vznikne takzvaný sendvič. Prkénko se pak zakrátí na požadovanou délku a rozhobluje na jednotlivé tužky. Standardně se vyrábějí s profilem kulatým, šestihranným, oválným a trojhranným. Piliny se používají na výrobu dřevěných briket.

Kolik tužek vydá jeden strom, se často uvádí, ale opatrně s tím. Doložitelný je jen obecný údaj o cedru, ze kterého vystačí na 50 až 70 tisíc tužek. Firemní číslo pro Koh-i-noor se dohledat nepodařilo a čísla, která kolují po internetu, nemají ověřitelný zdroj.

Stupnice a norma

Systém gradací sahá od 8B po 10H. Nejtvrdší je 10H, nejměkčí 8B, označení 9B patří přírodnímu grafitu a HB je zlatá střední cesta. Tužky F jsou HB velmi podobné, liší se jen odstínem.

Firma uvádí, že systém dnes používá většina výrobců tužek na světě a že obsahuje 21 stupňů, zatímco odborná práce mluví o až dvaceti gradacích. Sedmnáct gradací se týká původní řady 1500, dvacet nebo jedenadvacet dnešního rozsahu, ale zdroje to takhle výslovně nerozlišují.

Norma na to existuje a jmenuje se ISO 9180 z roku 1988, s názvem Black leads for wood-cased pencils, tedy klasifikace a průměry tuh pro dřevěné tužky. Její znění je ale placené, takže se nedá říct, které konkrétní stupně vyjmenovává. Naposledy byla potvrzena jako platná v roce 2026.

Americká číselná stupnice se s evropskou písmennou překrývá jen zhruba. HB zhruba odpovídá tužce číslo 2, jenže žádný oborový standard pro tmavost stopy neexistuje, takže tužka číslo 2 nebo HB od jedné značky nezanechá nutně stejnou stopu jako od jiné. Rozdíly jsou i regionální, japonští zákazníci mají rádi měkčí a tmavší tuhy, takže japonská HB bývá měkčí než evropská.

Firma dnes

Sídlo i největší objem výroby zůstávají v Českých Budějovicích v ulici F. A. Gerstnera a odsud je celá společnost řízena. Další závody má firma v Městci Králové, Broumově a Milevsku, takže většinu produkce lze označit za české výrobky. Výjimkou je divize popisovačů vyráběných v Bulharsku.

Původním majitelům z rodiny Hardtmuthů podnik už nepatří, zůstává ale rodinnou firmou v soukromém vlastnictví rodiny Bříz. Sama firma uvádí vývoz do víc než devadesáti zemí, agenturní zprávy opakovaně mluví o víc než osmdesáti.

Z historie stojí za zmínku, že před první světovou válkou zaujímal podnik na světovém trhu druhé místo v exportu za Německem, měl obchodní zastoupení skoro v sedmdesáti zemích a v roce 1913 vyrobil na 90 milionů tužek při až 1 510 zaměstnancích. Ochranná známka slona byla zaregistrována v roce 1896 jako pátá nejstarší obrazová známka na světě, ochranná známka Versatil pro mechanické tužky v roce 1937.

Z památek areálu je chráněná vstupní brána tužkárny, a to od 3. května 1958. Tvoří ji pilíře, kovová ozdobná vrata a kovové prvky připomínající volutový štít, datuje se pravděpodobně do první čtvrtiny 20. století a ochrana se vztahuje na bránu bez pozemku. Chráněná je také Hardtmuthova vila, neobarokní patrová stavba s mansardovou střechou postavená v roce 1911 pro Annu a Franze Hardtmuthovy stavitelem Johannem Stepanem.

Přerovská optika prošla podobnou proměnou od řemeslné dílny k přesné výrobě, jak popisuje text o Meoptě a fotoaparátech Flexaret.

Sedm věcí, které o tužkách překvapí

1. Zakladatel byl zedník. A původně vyráběl kameninu, ne tužky.
2. Patent je z roku 1802. Metodu měl ale nejspíš už kolem roku 1790.
3. Do Budějovic to táhla doprava. Koněspřežka a splavná Vltava vedle pozemků.
4. Tužky se tam nejdřív nevyráběly. Do roku 1853 zůstala jejich výroba ve Vídni.
5. Franz nasadil trojnásobnou cenu. A vyšlo mu to, Paříž 1900 dala ocenění.
6. Vypálená tuha se máčí v tuku. Preparace trvá až osmačtyřicet hodin.
7. Číslo 2 a HB nejsou totéž. Oborový standard pro tmavost stopy neexistuje.

Časté dotazy ke Koh-i-nooru a tužkám

Kdy a kde firma vznikla?

Ve Vídni v roce 1790, kdy tam Josef Hardtmuth založil továrnu na výrobu kameniny. Tužky přišly na řadu později a klíčový patent na výrobu tuhy z grafitu a jílu získal v roce 1802.

Proč se firma přestěhovala do Českých Budějovic?

Kvůli kombinaci surovin a dopravy. V jižních Čechách bylo dřevo šumavských lesů na vypalování, jíl v okolí města, nedaleké tuhové doly a levná pracovní síla, přičemž zakoupené pozemky ležely u stanice koněspřežní železnice a u splavné Vltavy. Výroba tam byla zahájena v roce 1848, samotné tužky se ale do roku 1853 dělaly dál ve Vídni.

Odkud má tužka 1500 své jméno?

Číslo 1500 bylo pořadové číslo řady tužek a jméno Koh-i-noor pochází od indického diamantu zvaného Hora světla, který je součástí britských korunovačních klenotů. Firma jméno převzala do svého názvu v roce 1894.

Co znamenají písmena H, B a F na tužce?

Existují dva výklady. Firma je vysvětluje jako iniciály Hardtmuth, Budweis a Franz, technická literatura včetně zahraničních výrobců jako zkratky anglických slov hard, black a fine nebo firm. Rozhodnout mezi nimi z dostupných zdrojů nelze.

Jak tvrdost tuhy vlastně vzniká?

Poměrem grafitu a jílu ve směsi. Čím víc grafitu, tím měkčí a tmavší stopa, čím víc jílu, tím tvrdší tuha a světlejší tenká stopa. Stupnice sahá od 8B po 10H, přičemž 9B je přírodní grafit a HB leží uprostřed.

Jak dlouho trvá vyrobit jednu tužku?

Zhruba šest týdnů a desítky pracovních operací. Nejzdlouhavější části jsou sušení a vypalování tuhy při teplotě blížící se tisíci stupňům a následné napouštění v preparační lázni, které trvá dvanáct až osmačtyřicet hodin.

Odkud údaje pocházejí

Chronologie firmy, vznik tužky 1500, výklad písmen a dnešní stav podniku pocházejí z webu Koh-i-noor Hardtmuth a jeho firemního blogu. Okolnosti přesunu do Českých Budějovic, dobová žádost o tovární oprávnění a historická čísla produkce uvádí Encyklopedie Českých Budějovic a studie historika Václava Vondry. Technologický postup výroby, suroviny, dřeviny a rozsah stupnice popisuje bakalářská práce obhájená na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity. Existenci a platnost normy ISO 9180 dokládá katalog ISO, rozdíl mezi evropskou a americkou stupnicí odborný web o tužkách. Památkovou ochranu brány a vily uvádí Památkový katalog Národního památkového ústavu.

• chronologie na webu výrobce
• Encyklopedie Českých Budějovic o firmě
• záznam normy ISO 9180
• brána tužkárny v Památkovém katalogu

Jak vypadá jiná česká značka, která se udržela od 19. století do dneška, popisuje text o Tatře a její konstrukční koncepci.