Baťa: jak ze tří sourozenců vyrostla firma s 31 tisíci lidmi

Baťa vznikla 21. září 1894 ve Zlíně a založili ji tři sourozenci: Anna, Antonín a Tomáš Baťa. Do podniku vložili 600 zlatých a hned první rok prodělali osm tisíc. O osmatřicet let později, když Tomáš Baťa zahynul při leteckém neštěstí, měla firma 31 tisíc zaměstnanců a 2 500 prodejen a vyráběla přes šestatřicet milionů párů bot ročně.

Co je potřeba vědět

• Firmu založili v roce 1894 tři sourozenci Baťovi, živnost byla psaná na Antonína.
• Osmihodinovou pracovní dobu zavedla firma v listopadu 1918.
• V roce 1932 měla 2 500 prodejen a 31 tisíc zaměstnanců.
• V zahraničí postavila dvanáct továrních měst podle vzoru Zlína.
• Baťův mrakodrap má 77,5 metru a pojízdnou kancelář o straně šesti metrů.
• Ve Zlíně vzniklo přes dva tisíce domků, dodnes jich stojí přes 1 900.

Tři sourozenci a osm set zlatých

Baťovi byli ševci po několik generací: otec Antonín, děd Antonín, praděd Šimon. Když v roce 1894 zakládali vlastní živnost, byli tři. Anna Baťová, později provdaná Schieblová, vedla účetnictví. Antonín Baťa mladší, narozený v roce 1874, byl nejstarší, a proto byla živnost zapsaná na jeho jméno. A Tomáš Baťa, narozený 3. dubna 1876, byl nejmladší.

Po matce zdědili osm set zlatých, do podniku ale vložili společný kapitál šesti set zlatých. Zaměstnávali deset stálých lidí s pevnou pracovní dobou, což bylo na tehdejší ševcovskou dílnu netypické.

Sourozenecký podnik dlouho nevydržel. Anna se v roce 1898 provdala a z firmy odešla, Antonín zemřel v roce 1908 na tuberkulózu ve čtyřiatřiceti letech. Tomáš přitom firmu fakticky vedl už během Antonínovy vojenské služby v letech 1895 až 1898 a po jeho smrti se stal jediným majitelem.

Rok, kdy firma málem skončila

Začátek nebyl žádný úspěšný příběh. Hned první rok skončil ztrátou osmi tisíc zlatých a v roce 1895 měla firma přes osm tisíc zlatých dluhů, tedy víc, než byl celý vložený kapitál.

Zlom přinesla technika. V roce 1897 zavedla firma první obuvnické stroje a začala vyrábět lehkou plátěnou obuv, které se začalo říkat baťovky. V roce 1899 přibyly další stroje a pobočné výroby v Kelči a Bílsku. Do obchodního rejstříku se firma zapsala jako T. a A. Baťa 1. srpna 1900, tehdy se sto dvaceti zaměstnanci.

Cesta do Ameriky a pás

Ještě v mládí se Tomáš Baťa pokusil o vlastní výrobu ve Vídni a neuspěl. Zásadní byla až cesta do Spojených států v polovině prvního desetiletí dvacátého století, kde nešel na exkurzi, ale pracoval přímo v tamních továrnách.

Zajímavé je, co si odtud podle vlastních slov přivezl. Nebyla to technika. Ve svých textech uvádí, že ve strojích a organizaci výroby v Americe mnoho nového nenalezl, a těžiště hledal jinde, v uspořádání práce a v přístupu k lidem.

Skutečnou proudovou výrobu na běžícím pásu zavedla firma až v roce 1927 a produktivita po ní vzrostla o pětasedmdesát procent.

Baťa drtí drahotu

Nejznámější obchodní tah přišel v září 1922, kdy firma v době poválečné deflační krize snížila ceny obuvi na polovinu. Tisk to shrnul heslem, které se ujalo: Baťa drtí drahotu.

Nešlo o gesto. Snížení cen bylo doprovozeno snížením mezd i vlastních nákladů a výsledkem byl skokový růst odbytu ve chvíli, kdy konkurence stála. V roce 1923 měla firma sto dvanáct poboček, o tři roky později držela pětapadesát procent československého vývozu obuvi a třetinu domácího trhu.

Ve stejném roce 1923 byl Tomáš Baťa zvolen starostou Zlína a zůstal jím až do své smrti. Firma a město se tím propojily způsobem, který nemá v Československu obdobu.

Kolik firma vyrostla

Rok	Zaměstnanci	Výroba	Dosah
1894	10	ruční výroba	Zlín
1900	120	strojní výroba	Morava
1918	4 000	vojenské zakázky	Rakousko Uhersko
1932	31 000	36,3 milionu párů	2 500 prodejen
1938	65 064	42 oborů výroby	39 zemí, 5 500 prodejen
1945	34 000	34 milionů párů	38 továren, 2 168 prodejen
1975	90 000	250 milionů párů	89 zemí, 5 000 prodejen

Rok 1932 stojí za rozepsání, protože to je stav, ve kterém firmu Tomáš Baťa opustil. Vyráběla v šestatřiceti oborech, držela 81 procent československé výroby obuvi a 75 procent vývozu, měla aktiva za 920 milionů korun, z nichž čtyři pětiny tvořilo vlastní jmění, a zaměstnanci u ní měli uloženo 152 milionů korun úspor.

Guinnessova kniha rekordů označila v roce 2004 Baťu za největšího výrobce a prodejce bot všech dob. Za dobu své existence firma prodala přes čtrnáct miliard párů.

Dvanáct baťovských měst

Firma nestavěla jen továrny, ale celá města podle zlínského vzoru. Nadace Tomáše Bati jich v zahraničí eviduje dvanáct.

Město	Rok	Země
Borovo	1931	Jugoslávie, dnes Chorvatsko
Ottmuth	1931	Německo, dnes Polsko
Möhlin	1932	Švýcarsko
Chelmek	1932	Polsko
Bataville	1932	Francie
Batadorp	1933	Nizozemsko
East Tilbury	1933	Velká Británie
Batanagar	1934	Indie
Belcamp	1939	Spojené státy
Batawa	1939	Kanada
Peñaflor	1939	Chile
Limuru	1942	Keňa

Počet se ovšem liší podle toho, co se počítá. Širší výčty, které zahrnují i tuzemská města jako Sezimovo Ústí, Zruč nad Sázavou nebo Baťovany, dnešní Partizánske, docházejí k sedmnácti a víc.

East Tilbury, Zlín v Anglii

Nejlépe zdokumentovaným příkladem je anglické East Tilbury z roku 1933. Navrhli ho Vladimír Karfík a František Lýdie Gahura, tedy titíž architekti, kteří stavěli Zlín, a podle stejných urbanistických principů.

Vzniklo tam tři sta domků, hotel, čtyři ubytovny, obchody, bazén, sportovní hřiště, kino a základní škola. Součástí byla i farma o rozloze sto padesáti hektarů, která celé město zásobovala mlékem. V polovině třicátých let tam pracovalo čtyři až pět tisíc lidí.

Výroba skončila v roce 2004 a celé město bylo vyhlášeno památkovou zónou. Baťovská architektura tak dnes stojí pod ochranou v Anglii stejně jako ve Zlíně.

Mrakodrap číslo 21

Nejznámější baťovskou stavbou je administrativní budova číslo 21, kterou navrhl Vladimír Karfík a zadal Jan Antonín Baťa. Postavila se ve druhé polovině třicátých let.

Údaj	Hodnota
Výška	77,5 metru
Podlaží	16 až 17 podle způsobu počítání
Půdorys	80 krát 20 metrů
Konstrukční modul	6,15 krát 6,15 metru
Plocha	30 000 m², z toho 24 000 m² užitných
Stavební náklady	8,8 milionu korun

V době dokončení šlo o druhou nejvyšší moderní budovu Evropy. Vyšší byl jen antverpský Boerentoren s osmdesáti sedmi metry.

Technické vybavení bylo na tehdejší poměry mimořádné: automaticky regulovaná klimatizace, telefonní ústředna, ústředna jednotného času, potrubní pošta, rychlovýtahy, páternoster, fontánky s pitnou vodou a toalety s tekoucí teplou i studenou vodou. Na jednom podlaží pracovalo v otevřené kanceláři až dvě stě úředníků, tedy v uspořádání, které se do Evropy vrátilo až o desítky let později.

Pojízdná kancelář

Detail, kvůli kterému se budova cituje po celém světě, je ředitelská kancelář umístěná ve výtahu. Měřila šest krát šest metrů, tedy přesně jedno pole zlínského konstrukčního modulu, a pohybovala se rychlostí 0,75 metru za sekundu.

Uvnitř byla vlastní klimatizace s rozsahem osmnácti až pětadvaceti stupňů, telefon, umyvadlo s tekoucí teplou a studenou vodou a jednoduchý stůl. Ředitel mohl širokými automatickými dveřmi vstoupit do kteréhokoli patra nebo odtud promluvit k zaměstnancům rozhlasem.

Šlo o organizační nástroj, ne o rozmar. Vedení nesedělo nad provozem, ale pohybovalo se v něm. Dnes v budově sídlí Krajský úřad Zlínského kraje a finanční úřad a na střeše je kavárna s vyhlídkou.

Domky, ve kterých se platilo týdně

Firma postavila ve Zlíně v meziválečném období přes dva tisíce domů a přes 1 900 z nich dodnes stojí. Stavěly se od roku 1912 zhruba do roku 1947, nejdřív ve čtvrtích Letná, Díly, Zálešná a Podvesná.

Typ	Plocha bytu	Týdenní nájem	Pro koho
Čtyřdomek	56 m²	15 Kč	ženatý zaměstnanec, příjem od 300 Kč týdně
Dvojdomek	65 m²	25 Kč	ženatý zaměstnanec, tatáž podmínka
Jednodomek	kolem 100 m²	35 až 65 Kč	technik s platem kolem tisíce týdně

Nájem se platil týdně z prostého důvodu: týdně se ve firmě vyplácely i mzdy. Nájem tak nikdy nebyl velkou položkou, kterou by bylo potřeba někam odkládat. U čtyřdomku šlo o pětiprocentní podíl na garantovaném příjmu.

Domky byly z červených neomítaných cihel na betonové podezdívce, s tekoucí vodou, elektřinou a sklípkem na uhlí. Dvojdomky tvořily zhruba sedmdesát procent celé zástavby.

Továrna v zahradách

Urbanistickou koncepci Zlína nedělal jeden člověk. První koncepci dělnické kolonie na Letné navrhl Jan Kotěra, profesor pražské akademie, který zároveň projektoval vilu Tomáše Bati.

Hlavním architektem firmy se stal Kotěrův žák František Lýdie Gahura, autor konceptu s názvem Továrna v zahradách z roku 1924. Ten je klíčem k celému Zlínu: továrna, bydlení a zeleň nejsou oddělené zóny, ale prorůstají se. Ve stejném roce firma založila vlastní stavební oddělení, které zavedlo typizovaná řešení.

V lednu 1935 vyhlásila firma mezinárodní bytovou soutěž a členem poroty byl mimo jiné Le Corbusier, který nakonec dostal zakázku na regulaci údolí Dřevnice od Zlína po Baťov a navrhl vlastní verzi plánu podle principu lineárního města.

Zlín v číslech

Rok	Obyvatel
1921	4 678
1930	21 582
1937	37 342

Za šestnáct let se počet obyvatel zosminásobil. To je tempo, které se v Evropě té doby srovnává spíš s hornickými sídly než s městy, a vysvětluje, proč se ve Zlíně stavělo typizovaně a proč se stavební oddělení stalo jedním z klíčových útvarů firmy.

Osmihodinová doba a pětidenní týden

Firma zavedla osmihodinovou pracovní dobu 18. listopadu 1918, tedy dva týdny po vzniku Československa a dřív, než ji uložil zákon.

V roce 1930 přišel pětidenní pracovní týden o pětačtyřiceti hodinách a v roce 1934 se týdenní úvazek zkrátil na čtyřicet hodin. Pro srovnání: čtyřicetihodinový týden se ve většině Evropy prosazoval až po druhé světové válce.

Samospráva dílen a podíl na zisku

V roce 1924 zavedla firma dvě věci naráz, které spolu úzce souvisejí. Samosprávu dílen, kdy se každá dílna stala samostatně účtující jednotkou s týdenním účetnictvím, a účast na zisku.

Podíl na zisku se nevyplácel celý. Polovina šla ke mzdě, druhá polovina se ukládala na osobní účet zaměstnance v podnikové spořitelně s desetiprocentním úrokem. Firma tím současně motivovala, spořila zaměstnancům a financovala se z jejich vkladů.

Průměrný týdenní podíl na zisku činil při zavedení v roce 1924 zhruba padesát korun, v roce 1931 už osmadevadesát korun, tedy dvojnásobek. Souhrnné úspory zaměstnanců uložené ve firmě dosáhly k roku 1932 částky 152 milionů korun.

Baťova škola práce

V roce 1925 založila firma Baťovu školu práce pro čtrnáctileté. Studium trvalo čtyři roky, žáci bydleli na internátech a říkalo se jim Mladí muži, dívkám Mladé ženy.

Denní režim byl přesný: budíček v půl šesté, ranní cvičení, práce v továrně od sedmi, oběd mezi dvanáctou a druhou, práce do pěti, večeře v šest, pak studium a v devět večerka. Týdenní plat činil sto dvacet korun.

Rozsah byl značný. V roce 1932 bydlelo v chlapeckých internátech 2 700 mladých mužů a v dívčích 2 800 dívek, k tomu sedm set lidí v ubytovnách pro svobodné. Ročně se hlásilo deset až dvanáct tisíc čtrnáctiletých z celé republiky.

Nejvýmluvnější číslo je ale jiné: od firmy odešlo jen 5,4 procenta absolventů. Po dvou letech mohli žáci pokračovat na mistrovské škole v osmi oborech, od obuvnického přes koželužský a chemický po elektrotechnický.

Co všechno firma ve Zlíně postavila

Seznam institucí, které firma zřídila, dává představu, jak dalece nahrazovala stát. Stravování zaměstnanců od roku 1910, mateřská školka a knihovna od 1918, orchestr a bezplatné biografy od 1921, zdravotní a výzkumné oddělení od 1924, psychotechnická laboratoř 1925.

Dál: zaměstnávání tělesně postižených od roku 1926, Baťova nemocnice 1927, podpůrný fond 1928, vlastní pojišťovna, obchodní akademie, muzeum obuvi a zoologická zahrada v roce 1930, Vyšší lidová škola s večerními kurzy jazyků v roce 1932, Studijní ústav 1935, průmyslová škola 1937 a škola umění 1939.

Ze staveb je vedle mrakodrapu podstatná vila Tomáše Bati z let 1909 až 1912, tržnice, obchodní dům, hotel Moskva, Velké kino a Lesní hřbitov.

Dvanáctého července 1932

Tomáš Baťa zahynul 12. července 1932 při havárii letounu Junkers F 13 u továrny na Bahňáku v Otrokovicích, v místě, které dnes nese jméno Baťov. Letěl do švýcarského Möhlinu otevřít nový závod. Zahynul i pilot Jindřich Brouček. Bylo mu šestapadesát let a stroj spadl z výšky dvaceti až třiceti metrů.

Pohřbu na zlínském Lesním hřbitově se zúčastnily desetitisíce lidí. Přesně rok po neštěstí, 12. července 1933, byl otevřen Památník Tomáše Bati od Františka Lýdie Gahury. Architekt použil jen tři materiály, sklo, železo a beton, bez jediné cihly, a hlavním exponátem uvnitř byla maketa letadla, ve kterém Baťa zahynul.

Osud památníku je sám o sobě příběhem doby. V roce 1948 byl přeznačen na Dům umění, v polovině padesátých let upraven pro filharmonii a v roce 1957 se do něj přestěhovala krajská galerie. Kulturní památkou je od roku 1985 a v květnu 2019 byl po obnově znovu otevřen v autentické podobě třicátých let.

Spor o firmu, který trval patnáct let

Po Tomášově smrti se našla zapečetěná obálka s kupní smlouvou. Podle ní měl mít Jan Antonín Baťa, nevlastní bratr, koupené veškeré akcie a zahraniční majetek za padesát milionů korun. Převod byl úředně vyřízen během následujícího roku a firmu pak fakticky řídil tříčlenný tým Baťa, Čipera a Vavrečka, přičemž Dominik Čipera se stal starostou Zlína.

Jan Antonín Baťa uprchl v létě 1939 do Spojených států a v roce 1941 do Brazílie, kde zakládal průmyslová města Batatuba a Bataguassu. V roce 1947 ho československý Národní soud v nepřítomnosti odsoudil k patnácti letům. Zemřel v Brazílii v roce 1965 a rozsudek byl zrušen a jeho nevina uznána až v roce 2007.

Souběžně běžel spor o samotnou firmu. Tomáš Baťa mladší, narozený v roce 1914, a jeho matka Marie po válce zpochybnili platnost kupní smlouvy. Následovalo patnáct let sporů ve sedmadvaceti zemích, které skončily tím, že Jan Antonín kapituloval, dostal tři miliony dolarů a ponechal si jen brazilské podniky.

Znárodnění a Svit

Zlínský podnik byl znárodněn 27. října 1945 prezidentským dekretem číslo 100 a od začátku roku 1949 fungoval jako národní podnik Svit. V letech 1945 až 1948 přišlo znárodňování i v Polsku, Maďarsku, Jugoslávii a Bulharsku a firma přišla o tři čtvrtiny svých podniků.

Tomáš Baťa mladší mezitím vybudoval podnik znovu jinde. Už v roce 1939 odešel s více než stovkou rodin do Kanady a založil město Batawa v Ontariu. V roce 1945 přesunul ústředí do anglického East Tilbury a v roce 1964 do Toronta. Firmu vedl od čtyřicátých let až do roku 1984 a zemřel v roce 2008 ve třiadevadesáti letech.

Do Československa se značka vrátila v roce 1991 se sídlem ve Zlíně.

Co z firmy zbylo dnes

Bata Shoe Organization je dodnes soukromá firma v rukou rodiny Baťů, čtvrtou generaci reprezentuje Thomas Archer Bata. Sídlo se v roce 2004 přesunulo do švýcarského Lausanne, předtím bylo od roku 1964 v Torontu a původně ve Zlíně.

Firma zaměstnává přes dvaatřicet tisíc lidí, provozuje přes pět tisíc tři sta prodejen ve více než sedmdesáti zemích, má jednadvacet výrobních závodů a obsluhuje přes milion zákazníků denně. V České republice má centrálu ve Zlíně a jedinou tuzemskou výrobu v Dolním Němčí.

Heslo, které se Baťovi jen připisuje

Nejcitovanější baťovská věta, tedy že náš zákazník je náš pán, se v Baťových textech doložit nedá. Neobjevuje se ani ve sbírce jeho úvah a projevů, ani v materiálech Nadace Tomáše Bati. Je to heslo tradičně spojované s firmou, ne doložený výrok.

Doložené citace znějí jinak a jsou konkrétnější. Ze sbírky Úvahy a projevy pochází například: Neříkej, že to nejde, raději řekni, že to zatím neumíš. Nebo: Touha stát se nepostradatelnými je pákou pokroku. Ale brzdou pokroku je naše touha zůstat nepostradatelnými. A k účasti na zisku: Účastí na zisku chceme povznésti dělnictvo jak hmotně, tak i mravně.

Kde se baťovský Zlín dá vidět

Městská památková zóna Zlín byla prohlášena 20. listopadu 1990 a zahrnuje historické jádro, tovární areál, náměstí Práce a náměstí T. G. Masaryka s bývalými internáty i několik celých obytných čtvrtí.

Muzeum jihovýchodní Moravy sídlí od roku 2013 v kulturně vzdělávacím centru 14|15 Baťův institut, tedy ve zrekonstruovaných budovách bývalého továrního areálu. Stálá expozice mapuje dějiny koncernu od založení po znárodnění a její součástí je obuvnické muzeum s asi šesti sty exponáty a funkční částí tovární výrobní linky s provozuschopnými stroji.

Na obuvnickou tradici, kterou Baťa proslavil, navázal po znárodnění podnik ve Skutči, jak popisuje text o Botasu a modelu 66.

Sedm věcí, které se o Baťovi pletou

1. Nezaložil ji sám. Byli tři sourozenci, živnost psaná na Antonína.
2. První rok prodělal. Osm tisíc zlatých, tedy víc než vklad.
3. Pás přišel až v roce 1927. Ne hned po cestě do Ameriky.
4. Nájem se platil týdně. Protože týdně se vyplácely mzdy.
5. Půlka podílu na zisku se spořila. S desetiprocentním úrokem.
6. Mrakodrap zadal Jan Antonín. Tomáš už nežil.
7. Náš zákazník, náš pán není doložený citát. Jen tradice.

Souběžnou průmyslovou dráhu na Moravě popisuje text o tom, čím byla prostějovská konfekce a její konec.

Časté dotazy k firmě Baťa

Kdo firmu Baťa založil?
Tři sourozenci: Anna, Antonín mladší a Tomáš Baťovi, 21. září 1894 ve Zlíně. Živnost byla zapsaná na nejstaršího Antonína a do podniku vložili šest set zlatých ze zděděných osmi set.

Kdy zavedla firma osmihodinovou pracovní dobu?
Osmnáctého listopadu 1918, tedy krátce po vzniku Československa. V roce 1930 přišel pětidenní pracovní týden o pětačtyřiceti hodinách a v roce 1934 čtyřicetihodinový týden.

Jak velká firma byla v roce 1932?
Měla 31 tisíc zaměstnanců, 2 500 prodejen a vyráběla 36,3 milionu párů obuvi ročně. Držela 81 procent československé výroby obuvi a 75 procent vývozu.

Kolik baťovských měst vzniklo?
Nadace Tomáše Bati eviduje dvanáct zahraničních továrních měst od Borova a Möhlinu po Batanagar a Batawu. Širší výčty včetně tuzemských docházejí k sedmnácti a víc.

Jak vysoký je Baťův mrakodrap?
Má 77,5 metru a v době dokončení byl druhou nejvyšší moderní budovou Evropy. Uvnitř je pojízdná ředitelská kancelář o straně šesti metrů s vlastní klimatizací a tekoucí vodou.

Jak Tomáš Baťa zemřel?
Dvanáctého července 1932 při havárii letounu Junkers F 13 u Otrokovic. Letěl otevřít nový závod ve švýcarském Möhlinu, spolu s ním zahynul pilot Jindřich Brouček.

Co se s firmou stalo po válce?
Zlínský podnik byl znárodněn 27. října 1945 a od roku 1949 fungoval jako Svit. Zahraniční část vedl z Kanady a později z Toronta Tomáš Baťa mladší. Značka se do Česka vrátila v roce 1991.

Existuje firma Baťa dnes?
Ano, jako Bata Shoe Organization se sídlem ve švýcarském Lausanne. Zůstává v rukou rodiny, zaměstnává přes dvaatřicet tisíc lidí a provozuje přes pět tisíc prodejen ve více než sedmdesáti zemích.

Odkud údaje pocházejí

Chronologie firmy, počty zaměstnanců, výroby a prodejen i přehled baťovských měst pocházejí z materiálů Nadace Tomáše Bati a z jejího portálu věnovaného baťovské historii. Údaje o architektuře Zlína a o budově číslo 21 vycházejí ze Zlínského architektonického manuálu, z Muzea jihovýchodní Moravy a ze stránek města Zlína. Životopisné údaje doplňuje Biografický slovník českých zemí Historického ústavu Akademie věd. Citace pocházejí ze sbírky Úvahy a projevy. Rozporné údaje, zejména počty zaměstnanců mezi lety 1910 a 1930 a počet zemí v roce 1932, neuvádíme, protože se zdroje výrazně rozcházejí. Jména současného vedení neuvádíme také, protože se mění.

• Chronologie firmy podle Nadace Tomáše Bati
• Baťovská tovární města
• Budova 21 ve Zlínském architektonickém manuálu
• Muzeum jihovýchodní Moravy ke stavbě

Na navazující texty z rubriky Styl vede průvodce stylem.