Národní muzeum Holubovu sbírku neodmítlo. Samo si o ni napsalo a 219 kusů přijalo

O Emilu Holubovi se nejčastěji vypráví historka, kterou kurátor jeho vlastní výstavy v Národním muzeu označuje za mýtus. Že přivezl z Afriky obrovskou sbírku, nabídl ji Praze a české muzeum ji odmítlo. Ve skutečnosti tehdejší Muzeum Království českého od Holuba přijímalo předměty opakovaně a samo si o ně napsalo. Odmítnuto bylo až převzetí sbírky vcelku. Následující text jde po tom, co je doložené: kolik toho Holub skutečně dovezl, co ztratil při přepadení tábora, proč je jeho mapa Viktoriiných vodopádů dodnes podstatná a jak jeho odkaz hodnotí dnešní odborníci.

Co si z textu odnesete

• Holub si první africké cesty platil sám z lékařské praxe u diamantových polí, druhou už financoval vývozní spolek, ministerstvo války a císař.
• Byl prvním kartografem Viktoriiných vodopádů, jeho mapa vyšla v Grahamstownu a v anglickém překladu cestopisu chybí.
• Při přepadení tábora v srpnu 1886 přišel o zápisky tří let práce a jeden člen výpravy zemřel.
• Velikost sbírky se udává různě proto, že se počítá v různých jednotkách, ne proto, že by si zdroje protiřečily.
• Historka o odmítnutí sbírky Národním muzeem je nepřesná, muzeum část sbírek přijalo a samo o ně požádalo.
• Pro etnikum Ila v Zambii jsou Holubovy cestopisy dodnes jediným písemným pramenem o jejich předcích.

Lékař, který si Afriku musel vydělat

Emil Holub se narodil v Holicích 7. října 1847 v rodině městského lékaře. Chtěl studovat přírodní vědy a archeologii, na přání otce ale nastoupil na lékařskou fakultu, kde promoval 24. února 1872. Necelé tři měsíce nato, 18. května, vyplul ze Southamptonu. V Port Elizabeth se vylodil 8. července a 26. srpna už provozoval lékařskou praxi v Dutoitspanu mezi hledači diamantů.

Bez peněz a bez jazyka

Odborná práce o Holubově přínosu k průzkumu Afriky popisuje jeho výchozí situaci střízlivě: přijel takřka bez finančního, materiálního i jazykového vybavení, neovládal ani angličtinu, ani holandštinu, a měl s sebou tři kompasy, teploměr a malý obnos darovaný Vojtěchem Náprstkem. První přístřeší tvořil děravý stan. Přesto už v říjnu téhož roku dokázal splatit půjčky, se kterými do Afriky přijel.

Tři výpravy z vlastní kapsy

Sedmiletý pobyt nebyl souvislé cestování. Holub si na každou výpravu musel nejdřív vydělat. První trvala přes dva měsíce, urazil při ní kolem šestnácti set kilometrů a stála čtyři tisíce zlatých. Druhá trvala přes půl roku a vyšla na devět tisíc. Po ní byl prakticky bez hotovosti a musel prodat vůz i část získaného materiálu.

Druhá cesta už byla obchodní projekt

V roce 1883 už byl Holub známou osobností a peníze přišly odjinud. Výraznou podporu poskytl rakousko-uherský vývozní spolek, střelné zbraně dodalo ministerstvo války, dary opakovaně poskytl i císař. Firmy za tím viděly reklamní potenciál a hledání nových odbytišť, Holub proto vezl mimo jiné výrobky jabloneckých skláren a strojní nářadí. Kdo sleduje, jak české sklo obcházelo svět, najde podobnou linii u sklárny Moser z Karlových Varů.

Mapa, kterou anglofonní svět nezná

Nejtrvalejší Holubův odborný výsledek vznikl při třetí výpravě první cesty. K Viktoriiným vodopádům dorazil 17. září 1875 a podle jednoho zdroje se u nich zdržel tři dny, podle jiného měl na zakreslení čtyři. Měl s sebou jednoduché přístroje na sledování hvězd a vodopády zaměřil jako první.

Kde mapa vyšla a kde chybí

Publikační historie je pro dnešní čtenáře podstatnější než samotné prvenství. Mapa vyšla v jihoafrickém Grahamstownu v roce 1879 a poté v českém i německém vydání cestopisu z roku 1880. Do anglického překladu cestopisu se ale nedostala. Afrikanistka Marie Imbrová k tomu uvádí, že se v anglofonní části Afriky o Holubově kartografickém prvenství běžně vůbec neví, ačkoli malý spisek s mapou z roku 1879 se dochoval v knihovně Náprstkova muzea.

Jak mapa vypadá

Archiv města Ostravy popisuje tištěnou verzi přesně: barevná litografie o rozměrech 30 na 25 centimetrů v měřítku 1:7 000, tištěná u Antonína Vítka, pravděpodobně z knihy Sedm let po jižní Africe vydané roku 1880 nákladem J. Otty. Podklady pořídil Holub v roce 1875 s povolením krále Sepopa pokračovat výš proti proudu Zambezi.

Dva roky předtím přišel o všechno v peřejích

První ztráta předcházela té slavnější. Při plavbě po Zambezi se jedna z lodí převrhla v peřejích a Holub přišel o deníky, sbírky i knihy, přičemž se utopilo i několik veslařů. Tento díl práce se nikdy nenašel.

Přepadení u Galulongy

Druhá cesta měla ambici, která byla od začátku mimo možnosti výpravy: projít Afriku z Kapského Města do Egypta. Expedice měla 162 beden materiálu, které bylo nutné clít, převážet a k jejichž uložení potřebovala povolení jednotlivých náčelníků. Jen z Kapského Města k vodopádům trvala cesta rok a půl.

Ztráty ještě před střetem

Tažní voli uhynuli po požití jedovaté rostliny, dvanáct kusů během tří dnů, a výprava zůstala odkázaná na domorodé nosiče. Josef Špilal a Karel Bukač zemřeli na malárii nedaleko Viktoriiných vodopádů, Antonína Halouzku poslal Holub kvůli zdravotnímu stavu domů, a to i s dosud nasbíraným materiálem.

Co se stalo 2. srpna 1886

Holub tábor ráno opustil kvůli zprávě o Portugalci, který v okolí měl žít. Muž neexistoval, šlo o lest, jak bělochy vlákat hlouběji do území. Mezitím byl tábor u vesnice Galulongy přepaden, Osvald Söllner byl zraněn oštěpem a Holub ho po návratu našel ještě živého, ale musel ho při ústupu nechat na místě. Zápisky tří let práce byly ztraceny.

Třicet devět deníků

Nejkonkrétnější popis ztráty pochází od Marie Imbrové. Holub měl v té chvíli u sebe třicet devět deníků a útočníci je házeli do vzduchu. To ho rozzuřilo natolik, že se mezi ně vrhl a začal je sbírat, aniž si všiml, že se útočníci znovu formují. Všimla si toho jeho manželka Růžena a podle téhož podání střílela. Část deníků se přesto zachovala a Národní muzeum je později vystavovalo.

Kdo byli Mašukulumbové

Etnikum, které dobové texty nazývají Mašukulumby, se dnes jmenuje Ila a žije v Zambii podél řeky Kafue. Tady je pointa, kterou česká vyprávění obvykle vynechávají. Holubovy cestopisy jsou pro toto etnikum jediným písemným pramenem o životě jejich předků, o struktuře domu, o zbraních i o vazbách podřízenosti. Holub byl podle Imbrové první a poslední, kdo do detailu zaznamenal jejich účesy.

Kolik toho vlastně dovezl

Čísla, která se o Holubově sbírce uvádějí, se liší o řád. Není to spor o fakta, ale o počítací jednotku. Historik umění Tomáš Winter, autor výstavy Náprstkova muzea, to vysvětluje takto: kdyby se počítal každý jednotlivý exponát včetně každého brouka, vyšlo by kolem sta tisíc předmětů, přesně se to ale spočítat nedá. Etnografických předmětů je několik tisíc.

Údaj	Co znamená	Zdroj podání
kolem 100 000	vše, počítáno kus po kuse včetně hmyzu	autor výstavy Národního muzea
přes 30 000	materiál dovezený z první cesty, z toho přes 19 000 hmyzu	odborná práce a muzeum v Holicích
několik tisíc	etnografické předměty	autor výstavy Národního muzea
okolo 13 000	rozsah nabídnutý jedné instituci	encyklopedická a městská podání
okolo 500	co má dnes Náprstkovo muzeum	autor výstavy Národního muzea
přes 100	počet muzeí, kam se sbírky dostaly darem	historická encyklopedie města Vídně

Většinu předmětů získával Holub darem nebo výměnou za látky a skleněné korálky. Cíleně sbíral jeden typ předmětu ve více exemplářích, aby mohl sestavit reprezentativní kolekce pro několik institucí najednou. To je důležité pro pochopení toho, co přišlo potom.

Výstavy, které vydělaly slávu a prodělaly peníze

Vídeňskou výstavu otevřel Holub 16. května 1891 v prostorách Prátru a viděly ji statisíce lidí, přesto skončila vysokou finanční ztrátou. Pražská Jihoafrická výstava následovala 30. dubna 1892 v Průmyslovém paláci a trvala do 18. února 1893. Přesun si vyžádal čtyři vlaky a podle jiného podání dvaasedmdesát vagonů.

Proč prodělaly

Návštěvnost byla na svou dobu mimořádná, čísla se v jednotlivých podáních liší a není vždy jasné, zda jde o Vídeň, Prahu, nebo součet. Winter to komentuje střízlivě: pokud má výstava přes sto osmdesát tisíc návštěvníků a nevydělá si na sebe, je to problém v rozpočtu, ne v zájmu publika. Holub podle něj špatně odhadl celkové náklady. Vstupné bylo nízké a na další reprízu už peníze nebyly.

Srovnání, které dává měřítko

Winter dodává, že podobnou výstavu ve své době nenachází a že se dá srovnat jen s etnografickými expozicemi prezentujícími evropskou národní kulturu. Na stejném místě a ve stejných pavilonech se o tři roky později konala Národopisná výstava českoslovanská s velmi podobným aranžmá, jen namísto afrických vesnic tam byly modely vesnic moravských, slovenských a českých.

Mýtus o odmítnutí

Rozšířené vyprávění zní, že Národní muzeum, tehdy Muzeum Království českého, Holubovu sbírku odmítlo, a bývá k tomu přidáno vysvětlení o zápecnictví tehdejších vlastenců. Winter to označuje přímo: není pravda, že by Muzeum Království českého nechtělo nic z jeho sbírek.

Co je doloženo v registraturách

Práce pracující s registraturami Národního muzea to rozvádí. Muzeum přijalo 219 kusů přírodnin, mezi nimi preparovaná zvířata, ptačí kůže a zkameněliny. Několik let po návratu z druhé výpravy muzeum samo Holuba požádalo, aby jeho sbírky rozšířil, a Holub v únoru 1894 část preparovaných přírodovědeckých sbírek věnoval, dokonce sám zaplatil dopravu do Prahy. Nezůstalo u jediného daru, na podzim téhož roku přidal středoafrickou cibetku a po návratu z Ameriky sbírku brouků a plodů.

Co bylo odmítnuto doopravdy

Odmítnuto bylo až převzetí sbírky jako celku. Teprve poté začal Holub sbírky rozdávat školám, muzeím a dalším institucím. Kurátor Náprstkova muzea Martin Šámal navíc upozorňuje, že doložené osobní nepřátelství s tehdejším správcem sbírek Antonínem Fričem prameny nepotvrzují a že v registratuře se dochovaly Fričovy dopisy, které dávají celé věci jiný obraz.

Dělení sbírky měl Holub v plánu

Nejzajímavější korekce je poslední. Holub podle Wintera rozdělení sbírky plánoval dopředu, právě proto sbíral tytéž předměty ve více exemplářích. A podle dokladů, se kterými pracoval Šámal, zamýšlel své velké africké muzeum spíš ve Vídni než v Praze. Obraz zhrzeného vlastence, kterému Praha zavřela dveře, tak stojí na vratkém základě.

Co dnes budí rozpaky

Holub nebyl školený etnograf a dnešní hodnocení ho neposuzuje jen podle vědeckého výnosu. Zároveň platí, že afrikanisté jeho etnografické poznatky považují za dodnes velmi cenné a pro oblast dolního Zambezi za nejdůležitější dochovaný zdroj. Obojí je pravda současně.

Bečuánská dívka Bella

Z první cesty přivezl Holub do Prahy bečuánskou dívku Bellu. Winter to pro veřejnoprávní televizi formuloval bez okolků, totiž že ji zneužíval jako živý exponát. Bella se s druhou výpravou vrátila zpět do Afriky.

Skalní rytiny Sanů

Nejcitlivější položkou sbírky jsou skalní rytiny Sanů. Byly součástí velkých skalních bloků a Holub je s pomocí místních vylámal ze země a odvezl do Evropy. Za to čelil kritice už za svého života a obhajoval se vědeckým účelem. Paradoxně tím rytiny zachránil: na jednom z míst výskytu byly později objeveny diamanty a skalní bloky zničil důl. Winter zároveň výslovně uvádí, že o ukradené předměty nešlo a že na ně nikdo nemá právoplatný repatriační nárok.

Postoj ke kolonialismu

Nejlépe vyváženou formulaci nabízí opět Winter. Holub podle svých spisů odsuzoval jakékoli brutální zacházení s místními obyvateli, zároveň ale tvrdil, že s nimi nelze nakládat jako se sobě rovnými, protože jsou na nižším vývojovém stupni, a z tohoto hlediska považoval kolonialismus za správný. Je to postoj, který podle Wintera nevybočuje z dobového pojetí ostatních cestovatelů.

Jak se s tím vyrovnává Vídeň

Vídeň, kde Holub žil a kde je pohřben, provedla institucionální revizi. Komise historiků pověřená městem prošla osobnosti, po nichž jsou pojmenovány ulice, a vídeňskou Holubgasse zařadila mezi případy s potřebou diskuse. Nikoli tedy mezi jednoznačně problematické, ale ani mezi nesporné.

Osm věcí, které se o Emilu Holubovi říkají neprávem

1. Národní muzeum jeho sbírku odmítlo. Přijalo 219 kusů přírodnin a samo si o další sbírky napsalo. Odmítnuto bylo převzetí celku.
2. Chtěl založit velké africké muzeum v Praze. Podle archivních dokladů spíš uvažoval o Vídni.
3. Sbírku rozdal ze zoufalství. Rozdělení plánoval dopředu a proto sbíral tytéž předměty ve více exemplářích.
4. Údaje o velikosti sbírky si protiřečí. Liší se počítací jednotka, ne fakta.
5. Byl to dobrodruh s mačetou a tropickou helmou. Helmu nosil, ale většina slavných portrétů s ní vznikla v ateliérech v Praze a ve Vídni.
6. Cestoval nepřetržitě sedm let. Sedmiletý pobyt zahrnoval tři výpravy, mezi nimiž si musel vydělávat lékařskou praxí.
7. Druhou cestu si platil sám. Financoval ji vývozní spolek, ministerstvo války a císař, a firmy v ní viděly reklamu a nová odbytiště.
8. V Africe je zapomenutý. Pro etnikum Ila v Zambii jsou jeho cestopisy jediným písemným pramenem o vlastních předcích.

Konec ve Vídni a druhý život v Holicích

V roce 1894 odjel Holub na dva roky přednášet do Spojených států, kde zvládal i tři přednášky za dva dny, pokaždé v jiném jazyce. Poté žil s manželkou převážně ve Vídni. Tropické nemoci prodělané v Africe se na jeho zdraví podepsaly natrvalo a v posledním roce se přidala další choroba. Zemřel 21. února 1902 ve věku 54 let. Císařskou doživotní rentu, přislíbenou krátce předtím, stačil pobírat jen několik týdnů.

Čestný hrob

Pohřben byl 24. února 1902 v čestném hrobě na vídeňském Ústředním hřbitově, skupina 14 A, číslo 11. Náhrobek s bustou a truchlící ženskou postavou, která na zeměkouli ukazuje na Afriku, vytvořil sochař Richard Jakisch a odhalen byl 11. června 1904.

Růžena a odkaz do Holic

Růžena Holubová manžela přežila o víc než půl století. Zemřela 28. září 1958 ve věku 93 let a v závěti odkázala zbylé věci po manželovi jeho rodnému městu, včetně kompletní pracovny. Na tomto odkazu stojí holické muzeum, které bylo po stavbě svépomocí otevřeno 30. dubna 1966 jako Památník Dr. Emila Holuba a po rekonstrukci na počátku minulého desetiletí se přejmenovalo na Africké muzeum Dr. Emila Holuba.

Co v muzeu uvidíte

Kromě osobních věcí obou manželů a Holubovy pracovny jsou v expozici řády, trofeje a dary od náčelníků, stylizované Viktoriiny vodopády i vycpanina lva Prince. Ten má doložený původ: za Holubovým příbytkem v Dutoitspanu byl dvorek s malou soukromou zoologickou zahradou, kde choval šakaly, opice a ptáky, a Princovi vyrobil klec vlastnoručně. Kdo míří do východních Čech za dalším nečekaným řemeslným příběhem, má nedaleko klavírnu Petrof z Hradce Králové.

Časté dotazy k Emilu Holubovi

Odmítlo Národní muzeum Holubovu sbírku?

Ne tak, jak se obvykle vypráví. Muzeum Království českého přijalo 219 kusů přírodnin a několik let po Holubově návratu ho samo požádalo o rozšíření svých sbírek, načež Holub v únoru 1894 daroval část přírodovědeckých sbírek a sám zaplatil dopravu. Odmítnuto bylo teprve převzetí sbírky jako celku.

Kolik předmětů Holub z Afriky přivezl?

Záleží na tom, co se počítá. Při započítání každého jednotlivého kusu včetně hmyzu by vyšlo kolem sta tisíc předmětů, etnografických je několik tisíc. Z první cesty se uvádí přes třicet tisíc kusů, z toho přes devatenáct tisíc hmyzu. Číslo okolo třinácti tisíc se objevuje v souvislosti s rozsahem nabídnutým jedné instituci.

Byl Holub opravdu prvním kartografem Viktoriiných vodopádů?

Podle dohledaných zdrojů ano. Podklady pořídil v roce 1875, mapa vyšla v jihoafrickém Grahamstownu roku 1879 a poté v českém a německém vydání cestopisu z roku 1880. Do anglického překladu cestopisu se ale nedostala, což je hlavní důvod, proč se o jeho prvenství v anglofonním prostředí běžně neví.

Co přesně ztratil při přepadení tábora?

K přepadení došlo 2. srpna 1886 u vesnice Galulongy. Zemřel při něm člen výpravy Osvald Söllner a ztraceny byly zápisky tří let práce, podle jednoho podání měl Holub v té chvíli u sebe třicet devět deníků. Část deníků se přesto zachovala a Národní muzeum je později vystavovalo.

Kdo byli Mašukulumbové?

Etnikum, které se dnes nazývá Ila a žije v Zambii podél řeky Kafue. Holub byl prvním Evropanem na jejich území. Jeho cestopisy jsou pro ně dnes jediným písemným pramenem o životě jejich předků, o zbraních, stavbě obydlí i společenské hierarchii.

Jakou roli měla na výpravě Růžena Holubová?

Plnohodnotnou. Bylo jí osmnáct, když s manželem odjížděla, naučila se místním jazykům a stala se vyhledávanou tlumočnicí, prováděla měření a pozorování, preparovala ptáky a drobné savce, vedla administrativu expedice a při napadení tábora se podílela na jeho obraně střelbou.

Jak Holuba hodnotí dnešní odborníci?

Jako osobnost s doloženým etnografickým a kartografickým přínosem, u které je zároveň nutné pojmenovat dobově typické projevy kolonialismu. Odsuzoval brutální zacházení s místními obyvateli, ale kolonialismus jako takový považoval za správný, protože africké obyvatele pokládal za bytosti na nižším vývojovém stupni.

Kde jsou jeho sbírky dnes?

Rozptýlené. Náprstkovo muzeum má okolo pěti set předmětů a Holubovu osobní pozůstalost včetně deníků, hlavní soubor je v Africkém muzeu v Holicích, dílčí položky ve Vídni a podle vídeňské historické encyklopedie se dary dostaly do více než sta muzeí. Část skončila i ve školních kabinetech, odkud se občas ještě dnes objeví.

Odkud údaje pocházejí

• Národní muzeum, tisková zpráva k výstavě věnované Emilu Holubovi: tisková zpráva Národního muzea k výstavě
• Rozhovor s Tomášem Winterem z Ústavu dějin umění Akademie věd, autorem výstavy: rozhovor o mýtech kolem Emila Holuba
• Marie Imbrová a Martin Šámal pro Radio Prague International o mapě a o sbírkách: pořad o první mapě Viktoriiných vodopádů
• Archiv města Ostravy, popis vydané mapy: mapa Viktoriiných vodopádů v archivní sbírce
• Národní muzeum, popis africké části sbírky mimoevropské etnografie: popis africké sbírky Národního muzea
• Wien Geschichte Wiki, encyklopedie města Vídně, heslo Emil von Holub: vídeňské heslo o Emilu Holubovi
• Africké muzeum Dr. Emila Holuba v Holicích: stránky muzea v Holicích
• Naturhistorisches Museum Wien, pozůstalost Emila a Růženy Holubových: archivní pozůstalost ve vídeňském muzeu